Zažil Anfield i dno. Teď je Petřík zpátky

V polovině září připravoval Chrastavu na divizní derby s Turnovem. Pikantní záležitost o to víc, že soupeře vedl jeho syn. Uzavřeli dohodu, že si v týdnu před zápasem nebudou volat. Den před výkopem ji však potomek porušil. Nezlobil se na něj. Synova slova mu totiž zněla nádherně...

„Řekl mi, že mu volal sportovní manažer Frýdku-Místku Marek Čech. Jestli bychom do toho společně šli. Nerozmýšleli jsme se dlouho," říká Petřík. Po vzájemném zápase, který skončil symbolickou remízou (3:3), do Frýdku vzkázali: Bereme to! „Taková nabídka se neodmítá. Dostat se výš z amatérského fotbalu je hrozně těžké. Bonus pro mě je, že můžu dělat s tátou. On to bere stejně," říká Petřík junior.

Na počátku nového tisíciletí, kdy šel Liberec za svým prvním titulem, nakukoval do A-týmu, za který váleli Štajner, Koloušek a spol. Do mužstva, kde byl otec asistentem. Teď jsou zase spolu, tentokrát ve stejných rolích. Sdílet společně lavičku, takový scénář jim hlavou bleskl už dříve. Nečekali, že k realizaci dojde tak brzy.

„Z Chrastavy se mi neodcházelo lehko. Bydlel jsem tam, postoupili jsme do divize, vzpomí nám na to hrozně rád. Vedl jsem po letech Jirku Štajnera, měl jsem na tým velké vztahové vazby. Ale představa, že můžu trénovat se synem, mě strašně lákala. Bral jsem to i jako návrat do profesionálního fotbalu," podotýká 62letý Petřík.

Z něj vystoupil v zimě 2013, kdy neustál nucený odchod z Liberce. Slovan je jeho život, strávil v něm nepřetržitě 27 let. Osm jako hráč, devatenáct v roli trenéra. Od žáčků přes dorost a juniorku došel do prvního týmu. Dělal asistenta Vlastimilu Petrželovi, Ladislavu Škorpilovi, Josefu Csaplárovi nebo Vítězslavu Lavičkovi. Áčko i sám vedl.

V klubu působil také v pozici sportovního ředitele. Zažil tu historický postup do první ligy, tři mistrovské tituly, účasti v pohárové Evropě. Včetně bitev se slavným Liverpoolem v někdejším Poháru UEFA (prohry 0:1 a 2:3).

Najednou nic. Prázdno. Během zlatých libereckých časů si nezaložil finanční polštář, o to bolestnější sešup prožil. Přespával v zahradní chatce, přežíval ze dne na den. Občas mu sice hlavou proběhla myšlenka na návrat do fotbalu, hned ji ale přebyly ty negativní. Na tohle období pochopitelně nerad vzpomíná.

„Konec pro mě nebyl jednoduchý. Zavolali si mě do kanceláře, dali mi košík se sardinkami a šel jsem," vzpomíná. „Myslel jsem, že se se mnou rozloučí před celou tribunou. Jako když má narozeniny nějaký funkcionář. Fanoušci mi pak věnovali velký transparent s textem: Petras, děkujeme za těch 27 let. Mám ho schovaný. Ani jsem ale neměl možnost se s nimi rozloučit," dodává.

Jízlivost, zapšklost nebo zahořklost ovšem v jeho hlasu nehledejte. „Nechci se v tom babrat, žiju přítomností. Jsem šťastný, že jsem se dokázal vrátit zpátky," těší Petříka. Procitl během krátké štace v Libanonu, záchranný kruh mu pak hodil Spartak Chrastava. Klub z vísky u Liberce. Dovedl ho až do divize.

„Trénovalo se večer po práci, s docházkou byl logicky problém. Když se dřív stmívalo, ve tři jsem hráče ze zaměstnání tahat nemohl. V amatérském sportu je to ale o vztazích. Fungovalo to," povídá Petřík.

Ve Frýdku je to jiné, tady se synem vyžadují profesionální přístup. Mají velký cíl, implantovat do slezského klubu duch libereckého Slovanu. „Když jsme nastoupili, vzpomněl jsme si na roky ve Slovanu. Byla tam skvělá parta, klub šlapal. To se sem snažíme přenést," říká Petřík.

Nynější štaci přijal s velkým očekáváním i chutí. Ale také starostí. Mužstvo se synem přebírali po 8. kole, s šesti body na kontě. Výsledkově se jim ho nastartovat nepodařilo, přezimují poslední. „Hoří voda, body potřebujeme," je si vědom Petřík junior, který před lety úspěšně hrával druhou polskou ligu. Kariéru mu však předčasně ukončilo zraněné koleno.

„Kádr jsme neměli možnost ovlivnit, přišli jsme v době, kdy byly přestupy uzavřené. Nosíme ale v hlavách jména posil. Chceme, aby to byli hladoví kluci, kteří chtějí něco dokázat. Uvidíme, co bude ve finančních možnostech klubu. Koukáme se i na jejich charakter, aby tým byl na jedné palubě. To je pro nás důležité," dodává 37letý kouč.

Za velké plus považují Petříkové vzájemnou důvěru. Odpadají mezi nimi obavy o podkopání pozice, což se leckdy hlavnímu kouči ze strany asistenta děje. „Syn mi dělá zdravou oponenturu. Beru ho jako představitele nové generace trenérů, kteří mají progresivnější myšlenky. To se mi líbí," libuje si Petřík.

Plán na nadcházející měsíce má takový: zachránit soutěž, vybudovat konkurenceschopné mužstvo, nastartovat mládež. „Kdyby všechno dlouhodobě fungovalo, bral bych to stejně, jako bych udělal titul s Libercem," tvrdí Petřík. Pokud od vedení dostane se synem důvěru i pro jaro, získá jeho návrat trvalý punc.