Článek
Zatím jste trénoval v poměrně exotických destinacích. Cítíte se jako světoběžník?
Ani ne, trenér prostě vždycky chodí za prací. Dostat doma kvalitní džob je těžké. Samozřejmě by bylo nejpohodlnější mít angažmá doma, ale tahle profese je v tomhle nevděčná. Ovšem jsem na to připravený, protože chci trénovat, záleží i na osobní motivaci. Nedívám se na to, jestli je to cizina nebo ne, koukám se na to, jaká je to práce. Musí dávat smysl.
Jak jste se tedy dostal do Arménie?
Arménie je úzce spojená s ruským fotbalem a moje jméno znali ještě z doby, kdy jsem hrál za Dynamo Moskva. Jako asistenta si mě vybral Jozef Bubenko, se kterým jsem působil ještě jako hráč v Interu Bratislava. To on mi dal trenérské základy. Po něm mi byla nabídnuta práce hlavního kouče a já se ve funkci dlouhodobě chytil.
S klubem Banants jste vyhrál i historický titul. Jak moc velká exotika byla pracovat tam jako kouč?
Z fotbalového hlediska vůbec žádná. Však majitel klubu byl inteligentní. Po mně tam třeba pracoval bývalý asistent Guuse Hiddinka Raymond Verheijen. Majitel neinvestoval jen do prvního mužstva, ale i do mládeže. Kladl se velký důraz na to, abychom vychovávali hráče pro mládežnickou i seniorskou reprezentaci. Samozřejmě titulu si cením, ale snad ještě víc toho, že jsme pro arménské áčko vychovali tři hráče a pro jednadvacítku devět. Tohle mě na tom bavilo. Dělat z průměrných hráčů dobré, v tom vidím smysl práce. Jinak ostatní věci v Arménii jsou standardní, život tam je stejný jako v Česku nebo na Slovensku. Nepříjemný zážitek mám snad jen jeden.
Povídejte...
Jednou jsem zachraňoval život našemu šoférovi. Mám totiž řidičák na autobus. Jeli jsme z Náhorního Karabachu, kde jsme hráli s mužstvem Gandzasar. Je to směrem k ázerbájdžánské hranici, v kopcovitém terénu. A cestou domů zkolaboval šofér, dostal infarkt. Nejbližší město bylo šedesát kilometrů a sanitka by reálně dorazila za nějakých třicet čtyřicet minut. Takže jsem řízení převzal a sanitce jsme jeli naproti. Všichni byli v šoku, ale nakonec jsme šoféra zachránili. Chvála bohu je ten člověk stále naživu.
Proč máte papíry na autobus?
Udělal jsem si je v osmnácti, ještě když byla na škole možnost. Řídím celkem rád, nemám s tím problém. V těch serpentinách v horách jsem to sice zvládl, i když se jednalo o dost vyhrocenou situaci, šlo o život. Za normálních okolností bych si ale nejspíš za volant autobusu nesedl. To byl asi nejemotivnější zážitek. Jinak za fotbalovou exotiku považuju spíš Maltu.
Tam jste trénoval chvíli klub Mosta.
Oslovili mě přes Trenčín, považoval jsem to za další výzvu, ale nevěděl jsem, do čeho jdu. Klub měl filtrovat hráče z Jamajky a připravovat je pro evropské soutěže. S profesionálním fotbalem to nemělo absolutně nic společného. Najednou třeba přišlo patnáct Jamajčanů a okamžitě vznikl problém v kabině. Brzy mě tahle práce přestala naplňovat. Neviděl jsem v tom význam, takže jsem sám požádal o ukončení smlouvy, a nakonec se tak jednalo jen o tříměsíční anabázi.
Vaším vzorem je údajně José Mourinho...
To platilo spíš na začátku. Jako všichni i on se dost změnil a teď bych ho už za vzor vyloženě neoznačil. Býval to obrovský motivátor, ale styl práce změnil. V Portu nebo v Interu dokázal z hráčů dostat maximum, toho jsem si na něm cenil. Teď už hraje dost alibisticky, takového zanďoura, což není můj styl.
Takže vás zklamal?
Trochu ano, tím, jak přepnul. V Chelsea hrál velmi defenzívně. Možná je to věc taktiky, ale financemi, jakými v Chelsea vládl, měl řešit výběr hráčů a složení mužstva jinak. I United se teď potácí na místě, byť je jasné, že úspěchy Fergusona je těžké zopakovat. Spíš se mi teď líbí Guardiola, který si razí svou cestu, snaží se prosadit vlastní styl a hraje ofenzívně ve Španělsku, Německu i Anglii. Ale já se považuju za mladého trenéra a snažím se inspirovat každým.
