Hlavní obsah

Látal se v Sigmě chopil trenérského žezla. Je potřeba do týmu zabudovat i hajzlíky, říká

Jan ŠvandaSport.czPrávo

Když se po dlouhé době zase prošel po Andrově stadionu, dýchly na něj hezké vzpomínky. Radoslav Látal odkopal v devadesátých letech za Olomouc řadu ligových i pohárových bitev a v klubu patří mezi hráčské legendy. Po sedmnácti letech se fotbalový vicemistr Evropy z roku 1996 vrátil do Sigmy v roli trenéra, jenž zatím sklízel úspěchy hlavně v cizině.

Foto: Archiv SK Sigma Olomouc

Olomoucký trenér Radoslav Látal.

Článek
Fotogalerie

Po další zahraniční štaci jste nepokukoval?

Lákal mě návrat do české ligy, kde jsem dlouho nebyl. Všechny štace byly sice pěkný, užil jsem si spoustu slávy, ale bylo to v zahraničí. Už minulý rok jsem byl naťuklý z Liberce, ale nakonec dal přednost Trnavě. Vedle Sigmy jsem dostal ještě jednu nabídku z Česka, jenže mě to zkrátka táhlo domů. Chci tady něco dokázat.

V záloze Sigmy jste odehrál skvělé zápasy. Na kterou éru vzpomínáte nejraději?

Když jsme za trenéra Karla Brücknera vyřadili Hamburk a v tehdejším Poháru UEFA postoupili až do čtvrtfinále, v němž jsme vypadli s Realem Madrid. To byly časy, kdy to v Olomouci žilo, byl plný stadion, dobrá parta a všechno fungovalo. Tohle období bylo pro mě asi nejlepší a nedá se na něj zapomenout. Zápasy s Realem byly taky pěkné, ale něco tomu chybělo. Po Hamburku jsme se hlavně dostali v Evropě do povědomí a začalo se o nás psát. Vyšel nám už první zápas na jeho hřišti, kde jsme vyhráli 2:1. V odvetě přišel pro Němce šok, protože tu bylo asi minus dvacet stupňů, zmrzlý trávník, na který nebyli připravení, protože v bundeslize měli vyhřívané.

Soupeře jste na Hané deklasovali 4:1. Vy jste tehdy vstřelil třetí gól, na který vám nahrával Milan Kerbr, jehož syna teď máte v kádru. Co na to říkáte?

Že prostě stárneme. (smích) Už jsme dědci, čas je neúprosný a nedá se zastavit. S Milanem jsme spolu prožili pěkné věci a dělali různé lumpárny. V životě by mě nenapadlo, že tady povedu jeho syna, ale jsem jenom rád, že tihle kluci navazují na své táty a jdou v jejich šlépějích.

O totéž se pokouší i váš syn Radek, jenž je také v přípravě s áčkem.

Má to těžší, jsem na něj trochu přísnější. Žádné protěžování, beru ho jako každého jiného hráče. Všechno se odvíjí od výkonnosti, jestli na to bude mít. A je jedno, jestli jde o Látala nebo někoho jiného.

Naslouchá vašim radám?

Naslouchá. Jezdil jsem se na něj dívat v juniorce a byl na všech zápasech. Neměl jsem teď půlroku co dělat, takže jsem si třeba vyjel do Prahy a tam se zastavil na juniorskou ligu. Celkově mám mladé kluky zmapované. Bavili jsme se, že chceme zapracovat tři, čtyři hráče do áčka, abychom s nimi každý den pracovali a byli denně v kontaktu.

Odešla opora Lukáš Kalvach, místo něj přišel Lukáš Greššák. Je podobný typ hráče?

Trochu jiný. Znám ho z Trnavy, v Evropské lize mi odehrál spoustu těžkých zápasů. Je to srdcař, který nerad prohrává a neuhne ze souboje. Je agresivní, umí vybojovat spoustu míčů, není až tak konstruktivní, jako byl Lukáš, ale přesně takový kluk nám v týmu chybí.

Právě agresivními a dynamickými hráči chcete kádr občerstvit?

Takové typy mám rád, do rychlosti, důrazu. Samozřejmě nemůžete mít mužstvo stejné. Jsou tady šikovní fotbalisti, ale je potřeba zabudovat do týmu i takové ty hajzlíky, aby se zvýšila konkurence a bylo v něm víc agresivity.

Plánujete ještě posily do útoku?

Snažíme se přivést dva hráče, kteří jsou ale pod smlouvami. Jsme v kontaktu, uvidíme, jak to dopadne.

Na jaký herní styl se fandové mohou těšit?

Nějakou představu mám. Mužstvo má určité návyky a způsob hry. Chci do něj protlačit pár svých věcí. Na můj vkus jsme v prvních zápasech přípravy předváděli drbací fotbal, jak tomu říkám sprostě. Tedy hodně kontaktů, není to moc do zakončení... Prostě neúčinné.

Trénoval jste v Košicích, Brestu, Gliwicích a Trnavě. Která ze štací vám přinesla do trenérské dráhy nejvíc?

Asi Bělorusko. Obdivuji některé hokejové trenéry, jak tam pracují, protože to je něco neskutečného, pod jakým obrovským tlakem jsou. Angažmá se mi strašně líbilo, lidi mě v Brestu měli rádi, ale nad vámi je majitel, který má určitý pohled na fotbal. Z deseti zápasů jsem jednou prohrál a musel se pakovat, i když jsme byli v tu chvíli třetí v tabulce, vyhráli Superpohár a postoupili do Evropské ligy. Názorově jsme se rozešli i ohledně mladých hráčů, on si prosazoval svoje... Ale tak to prostě je. Majitelé jsou tam silní a mocní.

Tlak byl tedy enormní?

První zápas jsme prohráli až po osmi zápasech na BATE Borisov a vraceli se autobusem do Brestu, který je vzdálený 400 kilometrů. Ve dvě ráno nás zastavili na dálnici, musel jsem nastoupit do připraveného auta a jel do Minsku za majitelem, který se mnou chtěl mluvit. Po první porážce jsem tedy byl ve dvě ráno na koberečku. Ale říkám, takhle to tam zkrátka chodí.

Jak odchod nesli hráči?

Velice těžce. Dozvěděl jsem se, že šli dokonce i za majitelem. Nechtěli, abych odcházel.

S ruštinou jste potíže neměl?

Jazyk jsem se učil, ale ze začátku to nebylo ono, takže jsem měl tlumočníka. Po měsíci už jsem k mužstvu mluvil, i když ještě ne úplně plynule. Chodil jsem potom také na tiskovky a ruštinu ze sebe nějak sápal.

Předčasně jste pak skončil i v Trnavě, tentokrát však na vlastní žádost. Co se stalo?

Někdy v říjnu jsme seděli s majitelem Vladimírem Poórem, s nímž jsem měl nadstandardní vztahy. Řekl mi, že končí a v zimě klub prodává. Říkal, že se může stát, že nový majitel bude mít jiné představy. Potom jsem slyšel, že končí i generální manažer Pavel Hoftych, který byl vynikající. Pomohl mi ve strašně moc věcech a fungovalo nám to spolu. Neměl jsem tedy v Trnavě už lidi, kteří si mě do klubu přivedli. Takže jsem skončil taky, i když mi to bylo líto. Hráli jsme Evropskou ligu a dosáhli už nějakých úspěchů. Celý kádr se pak rozprodal. Z jedenácti hráčů, kteří hráli Evropskou ligu, jich deset odešlo. Panu Poórovi chci ale za angažmá poděkovat.

Táhlo celé město za jeden provaz?

Bylo to tam složitější. Pan Poór s městem nevycházel vůbec a bylo to na ostří nože. Primátor jezdil na výjezdy v Evropské lize. Byl s námi v Lublani, Záhřebu, na CZ Bělehrad. Vzal si šálu a povzbuzoval v kotli, dělal se velkým fanouškem Trnavy, ale do fotbalu nedal ani cent. Byli jsme s městem fakt v křížku. Jezdili jsme auty na trénink a on na nás poslal městskou policii, která nám nasadila botičky na auta. Nebylo to jednoduché. Nedivím se majiteli, že se na to vykašlal, protože do fotbalu vkládal svoje peníze a oni mu házeli pod nohy takové překážky.

S fanoušky jste vycházel dobře?

Neměl jsem s nimi problémy. Jsou hodně nároční až fanatičtí, chtějí po vás výsledky a někdy to neumějí pochopit. Dneska si člověk uvědomí, čeho jsme vlastně dosáhli a s jakým mančaftem. Ještě dva týdny před prvním kolem jsme hráli s Olomoucí, prohráli 0:3 a nevystřelili na bránu. Chtěl jsem to v Trnavě zabalit, jenže na poslední chvíli jsme tým nějak poskládali, utužila se parta a dostali se až do skupiny Evropské ligy. Bohužel jsme neměli síly na ligu, abychom ji táhli. Bohužel neexistovalo, aby nám přesunuli ligu na pondělí a měli jsme víc oddechu. Hráli jsme ve čtvrtek na Dinamu Záhřeb a v neděli už ligu v Michalovcích. Cestovali jsme tedy z Chorvatska rovnou tam.

Hodně vás mrzí, jak to v Trnavě nakonec všechno dopadlo?

Ano, protože mně se tam fakt líbilo. Škoda že se nepovedlo jít plzeňskou cestou a pomalu klub budovat. Osekali peníze, chtějí hrát s mladými hráči. Zkrátka se vydali jinou cestou...

Reklama

Související témata: