Článek
Vítězství Slavie v prvním utkání po vašem návratu do ligy vás muselo asi hodně potěšit?
Chtěli jsme zkusit vyhrát. Věděl jsem, že to bude těžké. Ale bylo to lepší než v Žilině při Lize mistrů. Po gólu jsme ale moc zalezli a bylo to zbytečně nervózní. Máme ještě rezervy.
Prošel jste všemi možnými kluby a vyhrál trofeje o jakých se českým fotbalistům většinou jen sní. Pocítil jste vůbec nervozitu před návratem do české ligy?
Ani ne. Tušil jsem, do čeho půjdu. Hráli jsem se Žilinou. I dost přáteláků. Dá se říct, že se vyplnily mé představy.
Až na ten předčasný odchod. Proč k němu došlo?
V souboji s protihráčem jsem padal, zatáhl mě za ruku a něco se ve mě hnulo. Celá záda. Nešlo s tím hrát. Přitom jsem si říkal: Dali jsem gól. Teď to do otevřené obrany půjde dopředu lehčeji.
Jak jste to pak prožíval z lavičky?
Tam je člověk daleko víc nervóznější.
S jabloneckým koučem Lubošem Kozlem jste před vaším odchodem do ciziny v šestadevadesátém slavili slávistický titul. Teď jste mu pokazil trenérskou premiéru v lize. Hecovali jste se před utkáním?
Jen jsem se pozdravili a popřál jsem mu hodně úspěchů. Ale celkově v jeho kariéře. Ne v tomhle zápase.
V české lize jste poprvé končil 17. května 1996, tehdy jen kousek od Jablonce na libereckém Městském stadionu. Vzpomněl jste si na to před utkáním, které znamenalo váš návrat?
Určitě. Tenkrát jsem nedal penaltu. A na ten stadión jsem se byl dokonce před naším zápasem podívat. Dopoledne tam hrálo béčko Slavie. Říkal jsem si ale, že můj návrat v Jablonci bude jiný, že budu mít více štěstí.
Můžete srovnat ligu před 11 lety a nyní?
Zdá se mi ale, že mužstva tehdy byla zkušenější. Těch hráčů ještě asi nebylo venku tolik. Ale na obšírnější hodnocení je brzy.
