Článek
Narážka na vulgarismy má mířit ke kotli slávistických fanoušků, který vás hlavně v první půli urážel a častoval výrazy krajně nevybíravými? Moc příjemně vám asi nebylo…
Komentovat to nebudu, i když jsem nadávky a urážky vnímal, byť v Plzni jsou ochozy od trávníku dost daleko. Jen jsem doufal, že je neuslyší dcera, která naštěstí seděla a fandila na opačné straně.
Musel jste cítit sladkou satisfakci, když se vašemu mužstvu podařilo v nastaveném čase vyrovnat a Slavii v prestižním duelu o body obrat navzdory tomu, že jste padesát minut hráli jen v deseti.
Před zápasem, ani v jeho průběhu jsem na nic takového nemyslel, po vyrovnávacím gólu mně ale opravdu blesklo hlavou, že jsme remízou pomohli Spartě. V konečném účtování by jí tahle remíza nahrát mohla.
Nebýt Petrželova zbytečného vyloučení, mohli jste Slavii porazit a docela klidně ji obrat o body úplně…
V jedenácti jsme byli opravdu malinko lepší.
A v deseti jste s ní hráli vyrovnanou partii. Jako by vám vyloučený Petržela ani nescházel!
Ale scházel, takže jsme museli hrát tak, aby Slavia nemohla vrhnout všechny síly do útočení. Tedy aktivně, navíc s neustálou snahou chodit dopředu, abychom soupeře permanentně zaměstnávali a on se nedostal k náporu. Jakmile bychom se zakopali u vlastní brány, bylo by zle.
Slavia ale nakonec přece jen gól dala, výhra se jí vnucovala, ale vy jste jí o body přesto obrali. Skutečně jste věřil, že se dá i v deseti remíza zachránit?
V nastaveném čase už to bylo buď anebo, takže jsem se nejprve snažil dojít pro penaltu, což ale sudí prohlédl a dal mně právem žlutou. A pak už nezbývalo než věřit, že při závěrečných závarech ve slávistické šestnáctce Vaculík balón trefí tak, jako ho trefuje při tréninku. Trefil, já uhnul a míč zaplul do šibenice.
Trenér Pražanů Karel Jarolím si po zápase povzdechl, že jeho svěřenci nesplnili základní pokyn, který dostali, neboť právě Horváthovi dopřávali prostor, nechávali ho hrát a plzeňský tým dirigovat. Opravdu jste měl tolik volnosti a prostoru?
On se jednotlivec, byť třeba Horváth, špatně brání, když všichni kolem něho chtějí hrát. A kluci kolem mě hrát chtěli, dařilo se jim, a proto slávisté nemohli bránit jen mě, čímž jsem měl roli usnadněnou. I proto se mně hrálo moc dobře.
Však také na vás bylo vidět, jak vás fotbal baví…
A dokonce moc. Když jsem do Plzně přicházel, doufal jsem, že budeme hrát takový fotbal, aby nás bavil. Proti Slavii se mé přání naplnilo. Naštěstí jsme i vyrovnali, protože po zápase, kdy se nám dařilo a i v deseti jsme hráli naprosto vyrovnanou partii, by porážka moc mrzela.
Asi nejen vás, ale i všechny spoluhráče. A ty, kteří přišli v létě ze Sparty a v plzeňském dresu v sobotu nastoupili k prestižnímu zápasu s Slavií, asi obzvláště. Z gólmana Poštulky to bylo patrné až na tribunu…
Až jsme se s Rezkem smáli, v jakém byl transu. Třeba když na nás po inkasovaném gólu křičel, že ho berou křeče! Asi se v něm probudilo sparťanské srdce, protože takového Poštulku jsem nikdy nezažil.
Nenabudil vás do stavu transu i pocit křivdy ze sudího, který v první půli ukázal Petrželovi červenou a vám těsně před koncem žlutou kartu?
To tedy ne, protože on nepískal vůbec špatně. Červená byla zasloužená, žlutá, kterou ukázal mně za nesportovní chování, tasil také správné. Jasně že si publikum zabouřilo, ale sudímu nic vyčítat nemůžeme.
