Článek
Ačkoliv jste během podzimu připouštěl změnu dresu, zůstáváte v Teplicích. Z jakého důvodu?
Zahraničí jsem se nevzdal. Ale v Teplicích jsem doma, děti chodí do školy, hrají tu fotbal. Koukal jsem na všechno z rodinného pohledu. Už nejsem nejmladší a jistota pro mě i celou rodinu je důležitá. Po všech peripetiích se řídím jejím přáním. Ale nechci se schovávat za to, že jsem podepsal smlouvu a nějak kariéru v Teplicích dokopu. Rozhodně ne!
Cítil jste, že v případě zahraniční nabídky by už sportovní ambice přece jen zůstaly stranou?
Určitě. Už jsem v cizině hrál. Zažil jsem velké kluby a nastoupil do zápasů všech soutěží kromě mistrovství světa. Teď bych kladl důraz na zázemí rodiny a fotbal bych si užíval jako v Teplicích.
A nebylo to tak vždycky?
Při vleklém zranění kolena v Austrii Vídeň jsem byl hodně dole. Klubový lékař tehdy operaci neprovedl dobře a nechtěl přiznat chybu. Nikdy se mi neomluvil. Kdybych nemohl hrát, žaloval bych ho. Nikdy mu neodpustím. Pro moji psychiku to byla velká zátěž. Rodina trpěla. Proto si teď užívám každý trénink. Všechna utkání jsou bonus. Od toho trápení uběhly dva roky. A upřímně říkám: absolutně jsem nečekal, že se ještě dostanu tak vysoko.
Bezprostředně po návratu do Teplic to však s vaším návratem na výsluní vypadalo všelijak. Trenér Plíšek vám příliš nevěřil. Nehrál jste pravidelně...
V mém případě se to odvíjí od důvěry trenéra. Pokud ji mám, hraje se mi lehce. Patřím mezi nejzkušenější a jsem rád, když se na mě staví. Tlak mi nevadí. Ale zpočátku byla moje situace opačná. Dva lidé si nemusí hned sednout. Ale my jsme si s trenérem postupně všechno vyříkali.
A kde tedy byl zakopaný pes?
Já byl netrpělivý, protože po zranění jsem chtěl rychle hrát. Ale bylo vidět, že mi ještě něco chybí. Tvrdě jsem trénoval a postupně se naše názory na fotbal sjednotily.
Po výborném podzimu si můžete nerušeně užívat dovolené. Jak ji trávíte?
V závěru soutěže jsme se s rodinou stěhovali do rodinného domku. Absolvovali jsme s manželkou vybalování a zařizování. Byli jsme ve Vídni za kamarády. Jinak řešíme hlavně věci kolem domečku. Je s tím poměrně hodně starostí.
Takže pod stromečkem budete mít nářadí, abyste se mohl starat o dům?
Koupil jsem sekačku, trávu upravit zvládnu. Ale na nějaké domácí kutilství mě neužije. Drobnosti opravím, ale do velkých akcí se nepouštím...
Už vás pohltila atmosféra blížích se Vánoc?
Nejsem žádný maniak. Jde o příjemný čas hlavně kvůli dětem. Máme pohodu. S klukama koukám na pohádky, užívám si klid, natáhnu se k televizi. Prostě si svátky vychutnáváme.
Vedete syny k fotbalu?
Patnáctiletý Ondra nehraje, zato sedmiletý Matyáš i pětiletý Tadeáš ano. Když mají trénink a já volno, snažím se je sledovat. Ale nijak jejich trénink neprožívám. Pochopitelně chci, aby fotbalu dávali všechno, ale důležité je, aby je bavil a měli chuť hrát. V českém fotbale je problém, že trenéři v mnoha klubech nutí už malé děti jen běhat bez míče a bránit, což není dobré.
Musíte syny do tréninku nutit?
Ne. To bych nikdy neudělal. Spíše se je snažím usměrnit. Mě taky nikdo nenutil.
Mají Matyáš a Tadeáš talent po vás?
Je moc brzy to poznat. Navíc nedokážu říct, jak jsem byl já fotbalově zdatný jako malý kluk...
Připravujete je na skutečnost, že s příjmením Vachoušek nebudou mít fotbalovou budoucnost nejjednodušší, protože je všichni budou srovnávat s vámi?
Pochopitelně, že jejich fotbalová cesta nebude snadná. Lidé v Česku jsou závistiví a klidně se může stát, že klukům budou házet klacky pod nohy. Ale když budou dělat fotbal naplno, prosadí se.
Nemáte po zdravotních problémech, kterými jste se prošel, o syny strach?
To teda mám. Některé zákroky vypadají strašidelně. Ale oni jsou naštěstí jako z gumy.
Nestraší vás o dovolené začátek zimní přípravy?
Dříve jsem měl poslední dva tři dny dovolené z blížícího se drilu hrůzu. Teď po těch zraněních se můj pohled změnil. Sice v tréninku nadávám, nohy mě bolí, ale dobře si uvědomuju, že v případě poctivého přístupu se mi všechno vrátí. Když prostě nemáš fyzičku, nemůžeš hrát dobře.
