Článek
Statistici mu počítají 98 ligových zápasů s čistým kontem. Daniel Zítka tak je prvním čekatelem, aby se stal osmnáctým členem Klubu ligových brankářů. „Do konce kariéry bych stovku rád překonal. Smlouvu mám do roku 2012, snad to stihnu,“ usměje se.
Domů se vrátil loni v létě po osmi letech v belgickém Anderlechtu. Spartu si vybral i po poradě s Jaromírem Blažkem, jemuž celý podzim kryl záda. V lize si Zítka zachytal jen jednou a nezabránil překvapivé porážce v Českých Budějovicích. Přestože to na žádnou velkou zteč jubilejní sté nuly nevypadá, je spokojený.
„Vracel jsem se kvůli rodině a manželka s dětmi jsou spokojení. Jsem rád za každou minutu na takové úrovni. Sportovně to možná nejde optimálně, ale to je druhořadé. Pro mě je důležité, že rodina funguje a po letech v Belgii si v Česku budujeme domov,“ ujišťuje.
Stavbu nového domu má na starosti hlavně žena
Ač pochází z Havířova, rozhodl se usadit u Prahy. „Zatím bydlíme na chalupě ve Zbirohu, v Žebráku bude stát nový dům,“ vypráví pětatřicetiletý gólman. „Je to kousek do Prahy, kousek do Plzně. Z Ostravy je cestování složitější.“
Znáte předlistopadový film „Vážení přátelé, ano“? V něm se Milan Lasica coby vedoucí pracovník v továrně na výrobu sanitární keramiky Bohouš Fišer pustí do vlastnoruční výroby kachlových kamen. Rovněž Zítka si na takového Lasicu zahraje. „Chci mít v domě kachlová kamna. Kamarád má firmu, která se tím zabývá. S jeho dozorem si hlínu naberu, po večerech vymačkám kachle, aby byly vážně moje,“ líčí se zaujetím.
Kamna však budou jediným významným „podpisem“ brankáře, který nové sídlo ponese. Přiznává, že jinak do stavby moc nezasahuje. „Nechávám to na ženě. Já mám na starost fotbal a děti, manželka domlouvá vše s projektantem. Vybrala i podobu domu, kterou jen upravil architekt. Říkám jí, že většinu času bude v domě trávit ona, tak ať vše vymyslí, aby jí to vyhovovalo. Nikdy jsem nestavěl, nevím, co taková stavba obnáší,“ směje se gólman.
„Ještě tak něco vybourat, to bych svedl. Nebo uklidit. A samozřejmě posekat trávu či odházet sníh...“
