Článek
Jak jste přijal návrat do Teplic? Je pro vás pozitivní alespoň z rodinného hlediska?
Ve Spartě jsem měl na děti i ženu hodně málo času. Ráno jsem jezdil do Prahy, synové měli třikrát v týdnu tréninky, s rodinou jsem mnoho času netrávil. Nyní je mohu vozit do školy, v poledne pro ně také jezdím. Trávíme společně mnohem více času.
Přenášel jste špatnou podzimní náladu na rodinu?
Neprožíval jsem něco špatného. Vadilo mi, že za Spartu nehraji. Ale nebyl jsem negativní. I když jsem nehrál, což mě štvalo, šlo o poučné angažmá.
V čem je pro jednatřicetiletého hráče s vašimi zkušenostmi půlrok ve Spartě poučný?
Prošel jsem školou důvěry. Přesvědčil jsem se, že nesmím dát jen na dobré slovo. Můj přesun se uskutečnil strašně moc rychle. Uvěřil jsem člověku, který mi řekl, že nepůjde jen o čtyřzápasovou anabázi. Měl jsem z přesunu na Spartu obavy. Bál jsem se hned, aby působení ve Spartě neskončilo, jak skončilo. Nechtěl jsem být jen záplatou na čtyři zápasy. Dvanáct sezón jsem byl zvyklý hrát jen v základní sestavě. Kdybych chtěl kvůli penězům vysedávat na lavičce, zůstal jsem v Marseille, kde jsem měl smlouvu na pět let. Ale vždy mi šlo o sportovní ambice. Ty jsem ve Spartě viděl. Šanci k jejich naplnění jsem nedostal.
Štěpán Vachoušekfoto: Právo/Josef Pešout
Nebojíte se, že váš stejný osud jako ve Spartě může potkat i nyní po návratu do Teplic, které pojaly omlazení kádru jako precizní očistu „těla“?
Nyní vládne doba, kdy dostávají strašně moc šancí mladí hráči. Když se budou prodávat za velké peníze, kluby z toho budou žít. Tudíž zůstávám realistou. Ale chci hrát do pětatřiceti, možná ještě o rok déle. Nevěřím, že skončím na lavičce. Nejsem na to připravený. Teplice jsou mým domovem. S klubovým ředitelem Hrdličkou máme nadstandardní vztah. Mám mužstvu pořád co dát. Jsem dostatečně soudný. Až nebudu mít na základní sestavu, sám to zabalím. Ale teď by byla chyba končit.
Jakou očekáváte reakci publika při návratu na teplický stadión po působení ve Spartě? Jste připravený na negativní reakce?
Teplické obecenstvo je hodně náročné. Minulou sezónu jsme hráli o čelo a každý jen trošku nepovedený zápas se na nás stejně valila velká kritika. Už jsem zažil od zranění přes pochvaly i nadávky úplně všechno, nic mě zásadně nemůže zaskočit. Člověk se s tím musí naučit žít. Já jsem se to po návratu z Rakouska naučil.
Takže jde o důsledek úspěchu? O negativní reakci na vaši kariéru?
Každý měl v životě šanci něco dokázat. Lidi na hráče koukají jen z jediného úhlu: Berete strašně moc peněz a trénujete dvě hodiny denně. Jenže nikdo nevidí dřinu a odříkání od šesti let třeba do pětatřiceti. Trénink je každý den, někdy dva. Třeba i čtrnáctidenní soustředění, soboty a neděle od rodiny. Zdůrazňuji, že nijak nebrečím! Jen chci říct, že prostě každá práce má něco do sebe. Dokud jsem hrál v Teplicích, tak jsem nikoho nezajímal. Každý mi fandil, plácal mě po ramenou. Pak se mi něco povedlo, přestoupil jsem do většího klubu v zahraničí, zažil nějaký úspěch. A když jsem se vrátil, už na mě lidé koukali skrz prsty. Projevila se česká nátura. Dokud nic nedokážeš, nikomu nevadíš.
Jako kapitán jste přivedl český tým do jednadvaceti let k titulu mistrů Evropy, byl jste na bronzovém ME v Portugalsku. Chybí vám něco k naplnění kariéry?
Mistrovství světa! Dělal jsem si naději před Německem, tenkrát jsem měl v Rakousku dobrou sezónu, vyhráli jsme s Austrií titul i pohár. Důvěru dostali jiní, a tak jde o jediný turnaj, který jsem neokusil. Hrál jsem finále Poháru UEFA, Ligu mistrů, vyhrál ligový titul v Rakousku, tamní i český pohár. Když se ohlídnu a vidím, co jsem zažil, s kým a proti komu jsem si mohl zahrát, musím být spokojený. Současná generace bude mít mnohem těžší pozici.
