Je možné, že už brzy z Plzně odejdu, říká trenér Vrba

V Plzni mám smlouvu ještě na půl druhého roku. Ale já už dvakrát dostal facku, když jsem ji vůbec nečekal. Třeba ji dostanu potřetí.

Ano. V Baníku jsem byl asistentem Františka Komňackého. Realizační tým šlapal, vybojovali jsme titul a vedení klubu mi smlouvu neprodloužilo, musel jsem odejít. To bylo v roce 2004. V Žilině jsem získal titul a o rok později, v roce 2008 skončil v lize druhý. Bojovali jsme o základní skupinu Evropské ligy a po domácí prohře se Sofií jsem byl vyhozen. Majitel klubu nevěřil, že odvetu zvládneme. Mužstvo s mým nástupcem panem Radolským v Sofii vyhrálo.

Třeba. Z Baníku jsem letěl z prvního místa, ze Žiliny z druhého a s Plzní jsem teď třetí. I to je logická řada…

Jsem mu vděčný za to, že mi dal příležitost trénovat velkoklub, jímž Žilina na Slovensku je. Byla to skvělá zkušenost. Dneska vím, že mi pomohly obě facky, o nichž jsem mluvil. Ostravská k prvnímu angažmá ve funkci hlavního trenéra profesionálního mužstva v Púchově. Žilinská, že jsem dostal práci v Plzni. Jsou to situace, které se ve fotbale stávají, a já na ně musím být připravený.

Těmto myšlenkám se nelze ubránit.

Nemluvil bych o jednáních, zatím šlo jen o povídání u kávy.

To vám zatím neřeknu. Musím ale podotknout, že nedělám nic za zády majitele plzeňského klubu Tomáše Paclíka. Na téma mého případného odchodu jsme spolu hovořili. Je možné, že už brzy odejdu. Ale stejně tak je možné, že v Plzni zůstanu. Třeba ještě rok a půl do vypršení smlouvy. Plzeň je moje velká srdeční záležitost. Dokázali jsme, že velkých výsledků mohou dosáhnout i menší kluby.

Co se týče fotbalu, a já nechci mluvit o ničem jiném, tak nejdříve musím připomenout, že letošek se mi vyvedl skvěle. S Plzní jsem oslavoval mistrovský titul, vítal jsem postup přes silnou Kodaň do základní skupiny Ligy mistrů a remízou s AC Milán jsme si definitivně vybojovali účinkování v Evropské lize na jaře. Všechno to jsou nezapomenutelné prožitky. A ten největší z nich? Bylo to po úspěšné odvetě s Kodaní.

Tím, že nás posunul do podzimní společnosti evropské fotbalové smetánky. Každoročně spousta evropských klubů touží po příležitosti zahrát si s fotbalovými giganty, jako v našem případě byly Barcelona anebo AC Milán. Nám se podařilo proměnit touhu ve skutečnost.

Podle počtu textovek, které jsem dostal v posledním půlroce do mobilního telefonu, hodně. Na ty, které došly po prosincovém utkání s AC Milán, jsem neměl ani sílu odpovědět. Všem se za to omlouvám. Lidí, kteří mě na ulici poznávají a chtějí si aspoň chvilku promluvit, je moc. Někdy je to příjemné, někdy se musím schovávat, abych radši nebyl na očích.

Sedmdesát, možná osmdesát. Liga mistrů probudila celou Moravu a všechno příbuzenstvo. Bratranci volali, chtěli koupit lístky. Kamarádi ze Sokola Lobodice dojížděli na zápasy autobusem a budili velký zájem na benzínkách mezi Prahou a Brnem, když si dávali čepované pivo. Že i mí spolurodáci z Přerova vyrazí za mnou do Prahy, to potěšilo.

Myslím, že účty jsou v pořádku. V těch lístcích jsem měl spoustu peněz. Zpočátku jsem si připadal jako obchodník s nejcennějším zbožím v kapse. Chvíli také jako vekslák před tuzexem. Když mi pak peníze za lístky chodily na účet, připadal jsem si zase jako milionář, k němuž denně tečou prachy (směje se).

Nejdříve vás upozorním, že si hlídám soukromí. Manželka je nerada, když se v médiích bavím o rodině. Fotbal je moje zaměstnání a tedy věc veřejná, rodina pak výhradně soukromá. Pro mne je nejdůležitější, že funguje velice dobře. Starší dcera je dospělá, bydlí už ve svém. Studuje, chce být zubařkou. Mladší příští rok končí gymnázium. Úspěch mi holky přejí a těší je, jsem si tím jistý.

Púchov i Žilina nejsou od Havířova daleko. Když jsem trénoval Púchov, byl jsem minimálně třikrát do týdne doma. Ze Žiliny i čtyřikrát nebo pětkrát, měl jsem to jen 80 kilometrů. Z Plzně to je složitější, protože domů to mám 500 kilometrů, ale řešení jsme našli. Obětovala se manželka. Skončila v zaměstnání, týden je se mnou v Plzni a týden s mladší dcerou v Havířově. Je to zkouška pro nás i pro tu holku. Zatím ji zvládáme bez problémů.

Mám a na každé se intenzivně těším. Už proto, že ve fotbale to je období, kdy mohu být doma a kdy se ukážu u rodičů v Přerově. Fotbalová zimní dovolená je v českých podmínkách delší. Mohu si užít rodinu i přátelé. A já to fakt potřebuju. Letos ještě více než kdykoliv předtím.

Vánoce jsou u nás se vším všudy. Se stromečkem, s dárky, se salátem a s kaprem. Akorát ten kapr dostal letos vážného soupeře v candátovi. Zvyk večeřet rybu však neporušíme. Každý rok k nám do Havířova jezdí má maminka, prožívá Vánoce s námi. Tatínka už dlouho nemám. Na Štěpána se pravidelně scházíme s mojí částí rodiny v Přerově. K tomu patří jeden železný zvyk. Na zahradě opékáme párky, i kdyby tam bylo třeba metr sněhu.

V minulých letech leželo všechno na manželce, děti byly menší, ona věděla nejlépe, co potřebují. V dnešní době, kdy dárky jsou o počítačích a tak, jsem do jejich vybírání a nakupování zapojený i já.

Ona něco potřebuje každý den (směje se). Takže ode mne má Ježíška 365krát do roka. A vůbec, má mne a já jsem přece její nejlepší dárek se vším všudy (úsměv).

S knížkou. Rád čtu. Například Francise, Wilbura Smithe, kriminálky ze Skandinávie, co teď frčí, a nedávno jsem sáhl i po Vieweghovi. V Plzni mám prodavačku, která mi doporučuje knížky vhodné pro můj relax. Teď jedeme se známými na krátkou dovolenou do Rakouska. Manželka bude lyžovat, já se budu válet a číst. Vezu si tři knížky.

Já ne. Mám špatná kolena. Neriskuju.