Stoper Sparty Panák zažil fotbalové zmrtvýchvstání: Zvažoval jsem konec. Teď jsem rád, že jsem zpátky

Dva roky jste nehrál fotbal. Návrat vám ale vyšel skvěle. Když vás trenér Pavel Vrba poslal poprvé v soutěžním utkání na hřiště v základní sestavě, napadlo vás, že hned nadchnete diváky, nebo se hlavou honily obavy, aby z premiéry nebyl propadák?Nějaká očekávání jsem v hlavě měl, ale všechno se seběhlo tak rychle, že nebyl čas o něčem takovém přemýšlet. O tom, že budu v Liberci v základní sestavě, jsem se dozvěděl asi dvě a půl hodiny před utkáním. Při rozcvičce mi hlavou nějaké obavy krátce prolétly, ale když jsem pak přišel na hřiště, dýchla na mě atmosféra stadiónu, reakce fanoušků. V ten okamžik všechny obavy zmizely. Zápas jsme vyhráli 5:0, měl jsem ze svého výkonu solidní pocit. Obnovenou ligovou premiéru jsem si z tohoto pohledu užil.

Sportovci o takových chvílích říkají, že je ovládnou emoce a hlavou jim proletí celá dosavadní kariéra...Nic takového jsem v ten moment necítil. Maximálně jsem se koncentroval na zápas a svůj výkon. Až nějakých deset minut před koncem jsem si uvědomil, že jsem zápas zvládnul, a vysoko jsme vyhráli na hřišti nepříjemného soupeře. Ten krásný pocit jsem si užil vlastně až po utkání. Pomyslný film o dosavadní kariéře mi hlavou neproběhl. Nejsem ten typ, který se vrací do minulosti. Film by nebyl nijak dlouhý a vzhledem k tomu, co jsem prožil, ani hezký. Na rozjímání nebyl čas, už za tři dny nás čekal zápas kvalifikace Ligy mistrů s Monakem.

Po vašich výkonech vás chválila média, stal jste se miláčkem fanoušků. Posílilo vás to?Především jsem nic takového nečekal. Snažím se hrát co nejlépe, dávám do tréninku i zápasů maximum, je to moje práce a jsem nesmírně šťastný, že jsem zpátky a mohu hrát fotbal. Pořád jsem si kladl otázku, jestli koleno tu zátěž zvládne. Chválu jsem vnímal, byla a je příjemná, posiluje mě. Zůstávám ale nohama na zemi. Hranice mezi slávou a propadákem, kdy na vás budou stejní fanoušci pískat, je hodně tenká. Z toho, že hraji evropské poháry a domácí ligu se mi hlava rozhodně netočí.

Do soubojů chodíte nekompromisně. Opravdu nemáte někde v hlavě ukrytou obavu, aby se zranění neopakovalo? Nebrzdí vás přirozený pud sebezáchovy?Když hraji tak vůbec ne, na něco takového se ani nedá myslet. Kdybych to měl v hlavě, tak se něco špatného stane. Nepopírám, že souboje někdy hodně bolí. V momentech, kdy se třeba chystá rohový kop, nebo standardní situace, a je pár sekund prodlevy, koleno pohladím. Pomyslně jako bych se ubezpečoval, že je tam, kde má být, a chválím ho nebo mu děkuju, že drží. Pochopitelně při regeneraci se mu věnuji nejen já, ale hlavně naši výborní fyzioterapeuti.

Co pro vás bylo při návratu na ligové trávníky nejtěžší?S míčem jsem problém neměl, spíš jsem se snažil dohonit fyzičku a vyrovnat se klukům v rychlosti. Toho jsem se obával nejvíc, jestli budu mít na špičkový fotbal rychlostně.

V sezoně jste nastoupil už do jedenácti zápasů, najdete mezi nimi jeden, který považujete ze svého pohledu za nejvydařenější?Určitě proti Rangers na Letné. Pro nás to byl velice důležitý zápas ve skupině Evropské ligy. Chtěli jsme potvrdit bod z Kodaně, což se výhrou 1:0 povedlo. Děti na tribunách vytvořily úžasnou atmosféru. My jsme se navíc dobře nastavili na derby se Slavií, které jsme také vyhráli, takže ten těžký týden jsme zvládli perfektně. Ověřili jsme si, že můžeme hrát se silnými soupeři. Rád vzpomínám i na duel ve Zlíně, kde jsem dal první ligový gól za Spartu.

Vzhledem ke zraněním se složení stoperské dvojice v průběhu podzimu hodně měnilo. Jak obtížné je jejich sehrání a vůbec celé obrany?Každý z nás stoperů má oproti spoluhráčům jiné přednosti nebo předpoklady. Ondra Čelůstka je jiný, Lukáš Štetina nebo Dávid Hancko také. Trenér Vrba má výhodu, že nás může podle potřeby a soupeře kombinovat. Známe se, vyhovíme si, někdy je třeba, aby si to na hřišti víc sedlo, ale zásadní problém v tom není. Kdokoliv z nás může hrát s kýmkoliv.

Sparta vyhrála derby po víc než pěti letech. Snil jste jako kluk o tom, že byste si nejslavnější zápas v české lize chtěl zahrát?Díval jsem se na derby v televizi a říkal jsem si, jaké by to bylo, kdybych si ho zahrál. Teď se mi to splnilo, a navíc jsme vyhráli. Je to klukovský sen, který se stal skutečností, ale po tom, co jsem prožil, fotbalové sny nemám. Nemyslím na ně, beru to, že můžu hrát, jako dar.

Mluví se o vás i v souvislosti s reprezentací, ani tenhle sen si nepřipouštíte?Ani tenhle sen v hlavě nemám, i když jako kluk jsem o reprezentaci také snil. Když by se naplnil, bylo by to krásné, ale vzdušné zámky si nestavím. Neřeším to. Teď hraji, za týden může být všechno jinak, i když si nic takového nepřipouštím, ale k ničemu se vysloveně neupínám. Jen doufám, že to, co prožívám, bude trvat co nejdéle.

Cítíte, že jste v top formě, nebo můžete být ještě lepší?To je těžké... Pohybově jsem na tom byl před zraněním určitě lépe. Dva roky bez fotbalu a tvrdé rány, které koleno dostalo, jsou nejspíš znát. Na Letnou jsem přišel zraněný, ale tehdy nikdo netušil, jaké martyrium z toho nakonec bude. Kdo ví, i kdybych byl zdravý, jestli bych tenkrát na Spartu měl. Za ty dva roky jsem mentálně vyzrál, srovnal si věci v hlavě, sžil se s klubem, pochopil jsem spoustu věcí a věděl jsem, že když se vrátím, mohu jen překvapit. To se v pozitivním smyslu snad povedlo, ale jinak si do hlavy otázku, co by bylo, kdyby, nebo co může být, když..., nedávám.

Ale určitě nějaké cíle před sebou máte, nenecháváte fotbalový život jen tak plynout...Snažím se zlepšovat, to je prvořadý cíl. Výš, než osobní cíle kladu ty týmové. Postoupit se Spartou ze skupiny Evropské ligy a vrátit na Letnou titul.

Prožil jste těžké dva roky, zranění, blízkost návratu, pak zase jeho oddálení. Neříkal jste si někdy, že tohle nemáte zapotřebí a skončíte s fotbalem?Prodělal jsem několik operací kolene. Po té poslední jsem byl na hraně. Stalo se to z ničeho nic. Po žádném špatném došlápnutí nebo tvrdém střetu. Doma jsem si lehnul, koleno do rána oteklo a musel jsem na další operaci. Skutečně jsem tehdy přemýšlel, jestli to má ještě smysl, nebo bude lepší skončit, netrápit se a žít bez fotbalu.

Nakonec jste pokračoval v léčení, kdo vás v tom těžkém období nejvíc podržel?Rodina a Sparta. A jsem za to rád. Rozhodl jsem se pokračovat a jsem zpátky. Podobné problémy s kolenem měl Vašek Kadlec, který dokonce oznámil konec kariéry. Kus cesty jsme při rehabilitacích ušli spolu. Teď se v Mladé Boleslavi vrací a já mu moc přeju, aby se mu návrat podařil.

Vyhnat v takových chvílích z hlavy černé myšlenky asi není jednoduché...Jsou dny, kdy se vyhánějí hůř. Kolikrát jsem ležel doma, měl puštěnou televizi, ale neměl jsem náladu vůbec na nic. A pak jsou dny, kdy se vyhánějí líp. Mám rodinu, nedávno se nám narodila dcera, takže domů fotbal nenosím a věnuji se jí. Na chmury není čas ani prostor, báječně si chvíle s rodinou užívám, ohromně mě naplňují. V životě jsou horší věci než zranění fotbalisty. A také mnohem důležitější. Nemohl jsem hrát fotbal, ale jinak jsem fungoval normálně, což mnoho lidí nemůže. Trápí se kvůli těžké nemoci své nebo třeba svých dětí. Hodně se změnil můj hodnotový systém. Pochopil jsem, že fotbal není všechno, nejvíc je zdraví. Můžete mít spoustu peněz, ale zdraví si nekoupíte.