Článek
Dejvickému klubu jste už dlouho věrný, nikdy jste neuvažoval o změně dresu?
Každého hráče to samozřejmě táhne do zahraničí, ale konkrétní nabídku jsem nedostal. V zákulisí nějaké spekulace byly, ale ty ke mně pronikly jen přes pár lidí. Mě osobně nikdo nekontaktoval. V Dukle mám smlouvu ještě na dva roky, pravidelně chytám, což je pro mě důležité. V rámci Česka se taky nic neobjevilo a ani nevím, jestli bych po tak dlouhé době měnil klub. Jsem tady spokojený.
Od malička jste byl v bráně?
Hrál jsem v poli a gólmanů si nevšímal. Všechno se změnilo, když táta působil v Düsseldorfu. Chodil jsem s ním na tréninky a zaujal mě brankář Georg Koch. Ani nevím, čím mě upoutal. Ale dost se se mnou bavil, věnoval se mi, dělal srandičky a já ho postupně začal sledovat. Koukal jsem po něm víc než po tátovi nebo jiných hráčích a pomalu se dostával mezi tyče. On byl hlavním důvodem, že jsem se rozhodl být v bráně.
Kdy jste natrvalo přešel mezi tyče?
V patnácti letech jsem to musel definitivně rozseknout. Jeden zápas jsem chytal, druhý hrál v poli. Už nešlo nastupovat na dvou postech.
Váš otec byl řízný bek s tvrdou střelou. Nemrzelo ho, že budete chytat?
Neslyšel jsem to od něj. Jen se mě s úsměvem ptal, proč jdu do brány. Chytání mi nezakazoval, jen měl strach, abych nevyrostl do jeho výšky. Nevím, kam bych to s menší postavou jako gólman dotáhl. A v devatenácti letech přešaltovat z brankáře na hráče je už pozdě. Takže díky bohu, že jsem vyrostl na 186 cm, i když někteří ani to nepovažují za optimální. Táta si každopádně odfrkl, že jsem vyrostl.
Otec hrál v Düsseldorfu a Essenu. Jak vzpomínáte na tohle období v Německu?
Ze začátku to pro mě bylo nepříjemné. Bylo mi asi šest, jazyk jsem neuměl, kamarády jsem neměl, ale postupem času jsem se začal učit řeč a pak to ze mě úplně spadlo. Sžil jsem se s prostředím a na tuhle dobu vzpomínám velice rád.
Chodil jste se dívat na tátovy zápasy?
Hrál jsem tam tehdy za mládež a skoro každý zápas jsem byl na tribuně nebo jsme na stadiónu podávali balóny. Bylo parádní koukat zblízka, když tam hrály Bayern nebo Dortmund.
Do Düsseldorfu jste se později ještě vrátil, když tam otec trénoval.
Ano, chodil jsem tam na základku. Tam mě ze začátku zařadili do třídy pro cizince, ale po půl roce už mě přeřadili do normální třídy. Bylo to v pohodě, i když známky jsem neměl ideální, ale nepropadal jsem. Byl jsem spokojený, do života mi to pomohlo jak jazykově, tak zkušenostmi.
Byl na vás otec přísný?
On je přísný doteď. Není takový, že by mě pořád chválil a říkal mi, jak jsem výborný. Většinou mi připomínal, co můžu udělat líp. Nikdy mě extrémně nechválil a já jsem za to rád. Myslel bych si pak, že jsem nejlepší, že nemám chybu. A to by dopadlo špatně. Proto si vážím té výchovy, jeho pokynů i toho, jak se ke mně v dosavadní fotbalové kariéře choval.
Radil vám po trénincích a zápasech?
Rady mi dával, i když nebyl gólman. Mluvil ale spíš opatrně a takhle by to mělo být.
Hodně si telefonujete po utkáních?
Mluvíme spolu třeba i třikrát denně. A jsem za to moc rád. I když někdy, když volá po třech hodinách a ptá se, co je nového, tak už mu řeknu, že se nic neudálo... (smích) Ale nevynecháme den, kdy bychom si nezavolali. Řešíme fotbal i jiné věci.
V které evropské lize jste si chtěl zahrát? Jaký byl v mládí váš oblíbený klub?
Asi v Německu, atmosféra na stadiónech je tam neuvěřitelná. V televizi jsem koukal i na anglickou a španělskou ligu. Vyloženě oblíbený tým jsem ale neměl, ani žádného brankáře. Jen když mi nějaký padl do oka, tak jsem fandil i jeho mančaftu.
Co děláte ve volném čase? Jak od fotbalu vypnete?
Když mi bylo devatenáct nebo dvacet, chodili jsme si s kamarády někam sednout. Teď nejvíc času trávím s přítelkyní, budoucí ženou. Chodíme na procházky se psem nebo jdeme třeba do kina. Odreagováváme se spolu.
