Článek
„Bylo to dlouhé čekání, ale od chvíle, kdy jsem se naplno zapojil do tréninku, jsem věřil, že návrat se blíží. V pátek jsem se dočkal... Po utkání se Slováckem jsem byl hodně unavený, ale zároveň jsem cítil krásný pocit. Zase mohu dělat to, co mám rád, tedy hrát fotbal. Fyzicky ani herně to ještě není optimální, ale to přijde. Se Slováckem pro nás bylo důležité vyhrát, o kolik gólů nebylo tak podstatné," svěřil se po zápase.
Nikdy nebyl tak dlouho zraněný, ale léčení a rehabilitaci snášel statečně. I když to bylo hodně těžké období. „Když jsem si poranil sval poprvé, bral jsem to jako nepříjemnost, kterou sport přináší. Jenže v Jablonci jsem si zranění obnovil a věděl jsem, že je to vážné a na delší dobu. Pochopitelně to už na psychiku zapůsobí. Přemýšlíte o spoustě věcí. Nemůžete dělat to, co máte nejraději, nemůžete být s parťákama v kabině. Když jdou na hřiště, vy musíte do posilovny dělat svoje cvičení. Jste hodně sám... Ale i to je součást života fotbalisty. O to příjemnější je pak návrat," rozpovídal se reprezentant Zimbabwe.
Nekonečná cvičení...
Čas se nekonečně vlekl. Jeden den stejný jako druhý... „Dny se lišily podle toho, v jaké fázi rekonvalescence se nacházíte. Přiblížím jeden červencový, kdy Sparta byla na soustředění v Rakousku a já na specializované rehabilitační klinice v Německu. Vstával jsem v půl sedmé ráno, v sedm byla snídaně. V devět první tréninková jednotka, kterou tvořila fyzioterapeutická cvičení, mobilizace svalstva, strečink, ale i procedury na přístrojích, lasery a podobné záležitosti. V další fázi jsem posiloval veškeré svalstvo kromě zraněné nohy, říká se tomu core cvičení. To trvalo až dvě hodiny," vyprávěl.
A odpoledne nanovo. „Po obědě byla do jedné hodiny pauza, po ní následovala práce na fyzické kondici na různých přístrojích, aby nebyl nadměrně zatěžován zraněný sval, ale ostatní partie se rozvíjely. To trvalo přibližně dvě hodiny. Kolem páté jsem pracoval v tělocvičně a posilovně, to už šlo o hrubou sílu, shyby, dřepy a podobně. V podvečer následoval strečink, regenerace. bazén... Druhý týden byl poslední odpolední trénink už na hřišti, kde jsem zkoušel běhat a simuloval pohyby změny směru. To už bylo příjemnější, i když jsem ještě neměl vyhráno," dodal.
Na hřišti zakřičí, na tribuně jen trpěl
Když se vrátil na Letnou, čekala ho příprava už ve známém prostředí, ale pořád to nebylo ono. Místo na trávník chodil při zápasech na tribunu. „Není to příjemné, když nemůžete pomoci týmu na hřišti. Já jsem klidný typ, na tribuně nekřičím, ale jsem nervózní. Vnitřně zápasy i tam hodně prožívám. Na hřišti občas zařvu, tady jsem to tlumil v sobě," přiznal.
„Z tribuny máte odlišný pohled na zápas, než když jste přímo na trávníku. Říkal jsem si kolikrát, že bych tam dole udělal něco jinak než spoluhráč. Ale pak jsem si to srovnal v hlavě, vrátil se k optice hráče na hřišti a došel k závěru, že bych v tu chvíli asi jednal stejně. Určitým pozitivem je, že na hřišti se soustředíte na sebe a svůj výkon, kdežto z tribuny sleduji i protihráče na svojí pozici a snažím se něco pochytit, čím bych obohatil svoji hru," nabídl jedno z mála pozitiv dlouhého čekání.
Bezmoc, že nemůže pomoci, ale necítil. „Snažil jsem se neoddělovat, jak k dobrému výsledku mohou pomoci hráči na trávníku, a ti na lavičce nebo na tribuně. I pro ně existuje cesta, jak spoluhráčům pomoct. Třeba uvolněním atmosféry vtipem, povzbuzením. I když nejste na hřišti, neznamená to, že nemůžete týmu přispět k vítězství," nabídl svůj pohled Costa.
Vlevo, nebo na stoperu? To je jedno
Kouč Andrea Stramaccioni ho zařadil hned do základní sestavy. Počítá s ním. Costa ale ví, že místo v zahajovací jedenáctce nemá v našlapaném kádru pokaždé předplacené. „Udržet se v základu bude těžké. Tvoří se nový tým z velmi kvalitních hráčů. Neberu to ale nijak fatálně. Už když jsem přišel na Letnou, říkal jsem, že život je každodenní boj o něco. A tak k tomu přistupuji," pravil.
Předchozí trenéři ho využívali nejen na levém okraji obrany, ale vzhledem k úžasném výskoku i na místě stopera. S tím ale nemá problém. „Když jsem začal hrát na levém okraji obrany, říkal jsem si, jak je to fajn, jak dobře se mi tam hraje a spolupracuje se spoluhráči. Cítil jsem se dobře. Když jsem pak šel na stopera, měl jsem ze hry úplně stejné pocity, a říkal si, proč bych nemohl hrát na tomto postu. Nedělá mi to problém. Důležité pro mne je, že hraju," zdůraznil Costa.
