Článek
Fenomén Olomouc. Sedí toto spojení?
To bychom museli výsledky potvrzovat delší dobu. Pořád to považuji za otázku devíti zápasů. Poslouchá se to ale hezky.(směje se) Nejvíc potěšující pro mě je, že se mění sportovní klima kolem klubu. Slyším pozitivní ohlasy, fanoušci se vracejí na stadión.
Jakou zásadní věc jste v uplynulých měsíců provedl, díky níž sklízíte úspěchy?
Postavili jsme mužstvo silné charakterově. Kluci na sobě chtějí pracovat, zlepšovat se. Vyhráli první dva zápasy, stouplo jim sebevědomí. A kámen se rozvalil. Jedeme, tým si věří. Oproti ligové sezóně před dvěma lety z něj cítím daleko větší mentální odolnost. Když dostane gól, je schopný hrát dál. Tehdy ho to položilo.
Pomohl mu rok ve druhé lize?
Paradoxně to asi tak je. I když Olomouc spadla už ročník předtím. Po sestupu jsme udělali řez. Řekli jsme si, s kým budeme hrát, jakým stylem se budeme chtít prezentovat. Nastavili jsme vnitřní pravidla. Rozjížděli jsme se v porodních bolestech, úvod druhé ligy byl složitý. Letos na jaře už to však splňovalo kvalitativní parametry. Teď se na to přirozeně navázalo.
Cítil jste na jaře, že v lize budete konkurenceschopní?
Byl jsem přesvědčený, že v lize půjdeme dál nahoru. Proto jsem se před sezónou vyhýbal slovu záchrana. Věřil jsem, že o ní hrát nebudeme. Asi by bylo velkohubé prohlašovat, že budeme hrát do pátého místa. Věděl jsem však, že na střed tabulky máme.
Po devíti kolech jste druzí. Udržíte se ve špičce?
Musíme si přiznat, že nemáme široký kádr. Zatím se nám, klepu si na zuby, vyhýbají zranění. Pokud by nám dva, tři kluci vypadli, adekvátní náhrada by se hledala těžko. Velké týmy jsou velké také proto, že si dokáží výkonnost držet po delší čas. Z tohoto pohledu jsem opatrný. Všude mi podsouvají: budete hrát o poháry, prohánět Plzeň, Slavii. Já odpovídám, ať jsme v klidu. Nedívejme se, jak dopadneme. Věřím, že body budeme sbírat dál, byť třeba ne s takovou pravidelností. Uvidíme, na co to ve finále bude stačit.
Hledíte s obavami k zimě? Že ztratíte klíčové hráče, o které bude jistě zájem.
Se sportovním manažerem Láďou Minářem jsme za jedno: pokud nepřijdou nabídky na hráče s výstupní klauzulí, kteří jsou tři, není potřeba za každou cenu prodávat. Pokud by odešel jeden, maximálně dva, jsme schopni je nějak nahradit. Musíme být připraveni, už teď probíráme alternativy. Nemůžeme vystřelit do éteru neprověřená jména.
Sigmu táhne mimo jiné i pětice z ročníku 1993 (Plšek, Houska, Falta, Texl, Zahradníček), kteří se jako dorostenci stali mistry republiky. Těžíte z jejich souhry?
Minul jsem je, vedl jsem kategorii o rok mladší a o rok starší. Třiadevadesátka na mě vyšla až teď.(směje se) Nevím, jestli těžíme přímo ze souhry. Ale určitě funguje jiná věc. Tento ročník byl správně mentálně nastavený, kluci si povahově sedí. Když se v létě vrátil Jirka Texl, prohlásil: konečně si zahraju fotbal s Houskou. Měli k sobě v dorostu blízko, jsou schopni hrát spolu poslepu, vyhoví si. Ty vazby jsou silné.
Naplňuje současná Sigma vaší filosofii?
Razím filosofii nepřizpůsobovat se soupeři. Ať už proti nám bude stát Plzeň, Slavia nebo Sparta, chceme se prosadit svým stylem. Nerozlišuji zápasy doma a venku. Chceme být dominantní. Daří se to, což je moc pozitivní.
Netajíte se obdivem ke kouči Jaroslavu Hřebíkovi, s nímž jste spolupracoval u reprezentační devatenáctky a ve Spartě. Považujete ho za svého trenérského guru?
Nazval bych ho mým učitelem. Cítím k němu obrovský respekt. Než jsem se s ním setkal, vnímal jsem fotbal amatérským okem. Náročnost ode mě nebyla taková jako dnes. To mě Jarda naučil.
Co ještě jste si od něj vzal?
Bez ohledu, co se všechno se o něm napsalo, je to vynikající člověk. Jsme často v kontaktu.
Na podzim vás musí chválit.
Říká mi: sleduju tebe, Martina Haška a Petra Havlíčka. Budeme to mít s Martinem těžké, za tři týdny hrajeme se Sigmou na Bohemce. Jarda pořád neví, komu bude fandit.
Pokud byste ho nepotkal, ubíral byste se jiným směrem?
Setkání s Jardou u devatenáctky pro mě bylo naprosto zásadní. Je tedy docela možné, že bych šel jinou cestou. Na vývoj trenéra má obrovský vliv, s kým ho osud svede dohromady. Měl jsem v tomto velké štěstí. V olomoucké mládeži působil Zdeněk Psotka, už tenkrát měl inovativní názory, s nimiž předehnal dobu. Pak jsem potkal Jardu Hřebíka, ve finále Víťu Lavičku u jednadvacítky. Na Víťu také nedám dopustit. Je to čistý chlap. Pořád slýchám, že se do tohoto prostředí nehodí. Já si myslím, že takových trenérů by naopak mělo být víc. Respekt hráčů si přece lze získat i jinou cestou než bičem.
Vy máte blíž k cukru, nebo biči?
Hodně to vyvažuji. Existují věci, přes které nejede vlak. V nich jsem nekompromisní, škaredý. Co se týká přístupu k fotbalu, hráčům nic neodpustím. Toto zaměstnání si vybrali, jsou profíci, měli by odevzdávat maximum. Nároky ode mě jsou velké.
I mimo trávník?
Vnější motivace od trenérů je myslím až to poslední. Důležité je hráče přesvědčit, aby se změnil. Je to strašně složité. Většina z nich totiž zjistí až na sklonku kariéry, že to měli dělat jinak. Myslím ale, že kluci mají ode mně také dost cukru.
Hladíte je, když se daří? Nebo je spíš držíte při zemi, aby nezpychli?
Chválím, podporuju je. Po výhře v Jihlavě dostali tři dny volna, což je nadstandardní. Důvěra je oboustranná. Taková parta, jaká je v Olomouci, se vidí málokdy.
