Článek
Život se s ním moc nemazlil. Díky francouzskému pasu mohl do anglické ligy odejít dřív než jeho vrstevníci, ovšem po úspěšném angažmá v Newcastlu jako by ho fotbalové štěstí opustilo. Nevyšel mu chvilkový návrat do branky mateřského ostravského Baníku, marně zkoušel prorazit natrvalo v Itálii. Teď čeká, zda mu minulý zaměstnavatel srovná dluhy.
Přestože je zatím bez angažmá a neví, kde bude v příští sezóně chytat, prožívá 35letý Srníček veliké štěstí. "Má žena je ve třetím měsíc těhotenství, na to jsme čekali třináct let. Tohle jsou už dneska mé priority," potvrdí brankář a třikrát klepe na dřevo, aby všechno proběhlo hladce. "Chceme zůstat ještě rok v Itálii, abychom měli rodinu tam. Sháním si proto angažmá poblíž Brescie, protože v nedalekém Desenzanu bydlíme," říká.
Krach a sestup
Pořádnou smůlu měl i loni. V prvoligové Brescii skončil a odešel na hostování až na jih Itálie, do Cosenzy. Na prvním tréninku si však pochroumal koleno tak vážně, že odchytal až druhou polovinu jara. "Nebylo to špatné, docela jsem se dostal do formy, přesto jsme skončili předposlední a ze Serie B sestoupili," přiznává bez okolků Srníček.
Důvodů bylo víc. Cosenze došly peníze, prezident klubu skončil za mřížemi a hráčům dluží za půl roku výplaty. "Klub vedli nakonec likvidátoři, a tak to i dopadlo," říká brankář. V jednom týmu si zahrál s Lentinim, kdysi nejdražším hráčem světa, který se však už po autonehodě do velkého fotbalu nevrátil: "Je mu taky už přes třicet, ale pořád to je skvělý fotbalista. V Cosenze byl čtyři roky spokojený, takže ho situace v klubu dost zasáhla."
Srníček tuší, že bude místo shánět obtížně, protože v kursu jsou mladí gólmani. "Snad něco vyjde. Už to nestavím ani do roviny, že bych nešel do Serie B. Chci být blízko ženy," opakuje brankář, který však vylučuje návrat domů: "Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš a nevzpomínám na to v dobrém. Někomu se návrat podaří, jenže záleží na tom, do jakého klubu se vrací a jak je všechno organizováno. V mém případě to druhé úplně krachlo."
Baráž? Největší životní tragédie
Otevře-li se téma reprezentace a baráž, Srníček váží slova. "Byla to největší fotbalová tragédie mého života, nejhorší věc, kterou jsem během kariéry zažil. Nikdo z nás s Belgií neprohrál úmyslně. Na druhou stranu jsem získal zkušenost, kterou třeba využiji po kariéře," míní ještě před nedávnem neochvějná brankářská jednička národního týmu, v němž odchytal 49 zápasů. Tím posledním byla zmíněná baráž s Belgií v Praze na Letné v listopadu 2001.
Tenkrát zanevřel i na novináře a s odstupem času jen poopraví mínění, že trest nedostal za pokus o napadení belgického trenéra, jak bylo prezentováno. "Šlo o urážky rozhodčího, víc se k tomu ale nechci vracet," uzavírá kapitolu o minulosti.
Přibývající křížky na krku jej spíš nutí přemýšlet o tom, co bude dělat dál. "Cítím, že chytat mohu ještě tak dva roky," střízlivě hodnotí situaci Srníček. Má nějaké plány, ale prozradit je ještě nechce. Nejsou však spojeny s návratem do České republiky. "Chtěl bych zůstat v cizině. Konec kariéry mě ale neděsí možná i proto, že jsem nežil jako hvězda, ani když se mi docela dařilo. Jsem obyčejný kluk z Bohumína a takovým zůstanu," uzavírá.
