Článek
Z mistrovství Evropy v roce 1996 si přivezl stříbro. Loni to byl pomyslný bronz, protože o ten se na EURO už nehraje. Letos vyhrál s Liverpoolem Ligu mistrů. Právě jeho dva góly pokořily AC Milán. V roce 2001 získal tři poháry v Anglii, k tomu přidal Pohár UEFA a evropský Superpohár. S RC Lens triumfoval ve francouzské lize i poháru, českým mistrem se stal se Slavií. Tak krásnou a pestrou sbírku trofejí nemá žádný český fotbalista.
Vždycky je v pohodě a dobře naladěný, ochotný si povídat. Bolest po porážkách tlumí ve svém nitru, o radost z vítězství se podělí. Ve středu na helsinském letišti měl v očích veliký smutek... "Mám smíšené pocity... Když jsem po utkání zapnul mobil, dozvěděl jsem se, že mi ráno umřel táta... Ještě že jsme vyhráli, ale se ztrátou táty se budu těžko vyrovnávat," říká nezvykle tichým hlasem. Co v takové chvíli říct. Slova jsou zbytečná. Raději jsme přešli na fotbalové téma a vzpomínání.
Zlý řecký sen
"O těch trofejích jsem takhle nikdy nepřemýšlel, ale asi je to fakt. Také jsem chtěl být Fotbalistou roku, získat Zlatý míč, vyhrát mistrovství Evropy, zahrát si na mistrovství světa a přivézt si z něj medaili. Který fotbalista by tohle nechtěl... Ale nikdy mě nesžíralo, že se mi už nepodaří získat většinu z toho, co jsem říkal. Možná nic. Na konec kariéry ještě nemyslím, i když se logicky blíží. Jedno ale vím jistě už teď. Byla, vlastně pořád je, krásná," říká, pohodlně usazený v hotelové klubovce.
K jeho nejsmutnějším fotbalovým zážitků patří semifinále loňského mistrovství Evropy. Hodně zasmušilý byl pár desítek minut poté, co českým fotbalistům Řekové zkazili zlatý sen. "Ano. To byl opravdu jeden z nejhorších okamžiků v kariéře. Hráli jsme perfektní fotbal, byli ve formě. Měli jsme na titul. Jenže jak je fotbal krásný, tak dovede být i krutý. Dostanete gól v posledních sekundách, kdy s tím už nejde nic dělat. To bylo v tu chvíli nejhorší. Ta bezmoc," pokyvuje hlavou.
Fotbalem se bavím
Vzápětí zvedne obočí. Optimista v něm zase vyhrál. "Jsem prostě takový. V životě i ve fotbale hledám to hezčí. Mám skvělou rodinu, fotbalem se bavím," praví, a je jasné, že už se budeme bavit jen o tom, co krásného mu fotbal dal a dává. A co on rozdává svojí hrou fanouškům.
Svojí povahou si získal i paní Štěstěnu. Přichází k němu v rozhodujících okamžicích velkých zápasů... Jen namátkou: v rozhodujícím utkání mistrovství Evropy v roce 1996 s Ruskem vyrovnal na 3:3 a český tým postoupil za skupiny. Domů si z londýnského Wembley odvezl stříbro a krátce předtím se na pražské Staroměstské radnici slavně oženil s Pavlínou Vízkovou. Ve finále Poháru UEFA v závěru nastavení unikal po levé straně a byl zkosen. Z trestného kopu padl vítězný gól Liverpoolu.
Istanbulská pohádková noc
Loni na EURO v nádherném dramatu s Nizozemskem mu naservíroval Karel Poborský lahůdkovou přihrávku a on potřetí překonal Van der Sara. A to Nizozemci vedli už 2:0. Jeho gól opět pečetil postup ze skupiny. Na konci bylo třetí místo. Jeho galapředstavením bylo letošní květnové finále Ligy mistrů. Liverpool prohrával s AC Milán už 0:3. Český fotbalový básník dal na kontaktních 2:3 a pak proměnil rozhodující penaltu v nervy drásajícím rozstřelu.
"Když jsem dal ten kontaktní gól, cítil jsem, že tenhle zápas neprohrajeme. Bylo to v nás všech a vyhráli jsme. Ale před penaltovým rozstřelem mi nebylo nejlépe. Předtím jsem kopal jen dvě penalty. Ve Slavii jsem ji dával po pravé ruce gólmana a neproměnil, za Liverpool v lize po levé a míč skončil v síti. Když šel v Istanbulu na pokutový kop Kaká z Milána, říkal jsem Milanovi Barošovi, že jsem na řadě a dám to Didovi po mojí pravé ruce," prozradí, co mu letělo hlavou v rozhodujících chvílích finále.
"Milan mě utvrdil, ať nespekuluji a šoupnu mu to tam, kam chci. A bylo to. Vyhráli jsme Ligu mistrů, moje penalta byla poslední. Nádhera! Nedávno jsem ji kopal za Bordeaux. Proti mně stál švédský reprezentační gólman Isaksson. Hlavou mi prolétlo, že mě třeba viděl ve finále Ligy mistrů a ví, kam to kopu. Tak jsem to dal na druhou stranu, jenže on tam letěl. Naštěstí byl míč dost prudký a umístěný skoro do šibenice. Ale penalty nejsou můj obor," usmívá se a zvedne oči, jako by hledal svého gólového anděla strážného nebo paní Štěstěnu.
Fanoušci jsou báječní
Díky své povaze a hře, kterou předvádí, je i miláčkem fanoušků. "To je asi pravda. Když jsem s Bordeaux přijel do Lens, napadlo mě, jestli nebudou pískat. Vyběhli jsme na rozcvičku a zaplněný stadión skandoval moje jméno. Při střídání mi fanoušci tleskali vstoje. A to jsem Lens dal málem gól. Trefil jsem tyč a spoluhráč míč dorazil do sítě. Uhráli jsme tam remízu a já fakt nevím, jestli bych se radoval, kdybych ten gól dal sám. Na Lens vzpomínám rád. Byla to moje první zahraniční štace, prožil jsem tam tři skvělé roky," přizná.
Další překvapení zažil nedávno v Liverpoolu. "Byl jsem na marodce se svalem. Letěl jsem si tam zařídit nějaké věci a zašel na zápas s Chelsea. Kluci prohráli 1:4. Hrozné. Bylo mi jich líto. Když jsem se objevil na stadiónu, fanoušci mi tleskali, zdravili mě. Děkovali za ty dva góly v Istanbulu. Bylo to fantastické. Slzy se mi draly do očí. V Liverpoolu jsem prožil šest let, báječně se na ně vzpomíná, ale nikdy jsem tam nebyl hvězdou. A teď tohle..." hlas mu lehce zjihne.
"Fanoušci jsou fakt báječní. Ti angličtí obzvlášť, pro ně je fotbal vším. Když nás ale žene do útoku vyprodaný stadión u nás doma, v Česku nebo slyšíme své fanoušky jinde jako třeba loni v Portugalsku, je to také fantazie. Má ale jiný náboj. Je to o národním dresu a člověk cítí velikou hrdost i odpovědnost. A když se vyhraje a běžíme na děkovačku, to se nedá popsat, co to pro nás znamená. Tohle dělá fotbal tak krásným," říká docela tiše a jeho zářící oči jako by někde za mnou hledaly bouřící Letnou.
Prokletí baráže zlomíme
Sychravé dny střední Anglie v létě vyměnil za prosluněné Bordeaux. "Máme tam hezký domek. Natálka chodí do mezinárodní školy, Jirka půjde do školky mezi děti. Na trénink i do centra města to mám deset minut autem. Paráda. Je to nádherný kout Francie. Ale fotbalové prostředí v Anglii bylo lepší, to se nedá srovnat. Když bylo jasné, že končím v Liverpoolu, chtěl jsem do Francie. Věděli jsme s rodinou, do čeho jdeme, nebyl problém s jazykem. Asi to tady už dokopu. S přibývajícími roky bývám častěji zraněný, únava je větší. Ale na nároďák vždycky přijedu, jakmile mě trenér zavolá," říká přesvědčivě.
Když přijde řeč na boj o mistrovství světa, zahoří mu v očích zvláštní plamínek. "Každý z nás si tam chce zahrát. Já vím, visí tu pořád ten strašák baráže s Belgií před čtyřmi roky. Jenže tohle je jiné mužstvo. Jsme silní fotbalově i psychicky, to jsme v Helsinkách ukázali. Mužstvo je zkušenější, semknutější. Bude nám chybět Honza Koller, ale snad se uzdraví Marek Jankulovski, fit by měli být Vráťa Lokvenc i Milan Baroš. Baráž je nepříjemná, ošidná, ale my to prokletí zlomíme," říká odhodlaně i přesvědčivě. Doufejme. Třeba tuší, že přijde zase ta chvíle, kdy ho políbí paní Štěstěna a dá rozhodující gól. Možná to mají spolu domluvené...
