Článek
I proto zaražený a z míry úplně vyvedený trenér Karel Jarolím jen vzdychl. „Je to hodně kruté. Je mi tak prachbídně, že snad neexistují slova, jimiž bych své pocity popsal. Byla to lekce!“
Přitom partie s Lille se pro jeho tým vyvíjela slibně. Zvláště, když dal Belaid z penalty hned v samém úvodu vedoucí gól. „Přitom se nám nabídly situace, z nichž jsme mohli vedení zvýšit. Jenže jsme jich nevyužili a nešťastný vstup do druhého poločasu na nás zanechal stopy. Druhý gól, který jsme inkasovali prakticky z ničeho, pak ještě větší. Už jsme se nevzpamatovali, měli jsme problémy s rychlostí francouzských fotbalistů, i když nemyslím, že by to bylo jen o fyzičce. Počínali jsme si nesmírně naivně, otvírali prostor, inkasovali gól za gólem,“ nemohl Jarolím stále pochopit, co se s jeho mužstvem v závěru zápasu stalo.
Jeho francouzský kolega Rudi Garcia vysvětlení měl... „Prostě jsme čekali, až Slavia opadne, abychom se mohli prosadit svou hrou. V prvním poločase jsme zamýšlenou strategii uplatnit nemohli a tudíž jsme nehráli tak, jak jsem plánoval a chtěl,“ glosoval vysokou výhru svého týmu. „Vysokou proto, že se nám podařilo proměnit řadu šancí, což nám ve francouzské lize dosud scházelo. Ve čtvrtek v noci bych ale nechtěl být v kůži domácích hráčů a trenérů,“ dokázal se kouč Garcia vžít do Jarolímova rozpoložení.
Bídného a mizerného, hodně podobného tomu, jaké zažíval při památném sedmigólovém výprasku před dvěma lety na Arsenalu. "Jenže tentokrát jsme prohráli doma. A navíc jsme propadli jako mužstvo. Naivní a po zásluze ztrestané," ulevoval si trenér Jarolím a fanouškům se pokorně omlouval. "Je mi jich líto. Jediné, čím můžeme výprask s Lille odčinit, je vítězství v derby," sliboval po čtvrteční pohárové osudě.
