Slavia vstala z mrtvých a s Valencií uválčila remízu. Na evropské scéně však končí!

Dvacet minut stačilo, aby se slávistické představy a sny zhroutily. Dlouhý pas přes obranný val Pražanů našel se samozřejmou přesností Matu, Hubáček ho skopl a při penaltě neměl lotyšský gólman Romanovs odbývající si v sešívaném dresu premiéru na evropské pohárové scéně nárok.

Přitom první příkaz, který slávisté od trenéra Jarolíma dostali, zněl - hlavně neinkasovat! V úvodu se skutečně zdálo, že hráči svého kouče vyslyší, neboť po minutě ticha, kterou celý Eden držel za zesnulou slávistickou legendu Františka Veselého, se  ho pokoušeli naplňovat. Alespoň tím, že přehušťovali prostor před vlastní šestnáctkou, což bylo ale také všechno, nač se zmohli. Jinak totiž před protivníkem alibisticky ustupovali, nenapadali ho, nechávali mu přemíru prostoru a volnosti, neuvěřitelně kazili i lehké přihrávky a ztráceli míče, takže Valencie si mohla hrát, co se jí zachtělo.

A ona hrála... Fotbaloví kouzelníci zpoza Pyrenejí si s domácími pohrávali, rozebírali jejich zadní řady, přihrávkami na krátko i třeba na čtyřicet metrů je školili. Pochopitelně že u jednoho gólu do přestávky zůstat nemuselo, neboť Španělé zkoušeli Romanovse, a po jeho zranění a nuceném odchodu ze hřiště, i náhradníka Vaniaka často a hodně nebezpečně.

I druhou branku dokonce přidali, jenže norský sudí ji Matovi pro údajný ofsajd neuznal, i když o postavení mimo hru nemohla být řeč. Slavia tak alespoň přežívala, protože za panující konstelace na nějaký zvrat neměla. Vždyť s výjimkou tvrdé Grajciarovy střely se na ohrožení španělské brány vůbec nezmohla a všechno její snažení končilo v uctivé vzdálenosti před šestnáctkou.

"Opravdu se to nevyvíjelo dobře, nechávali jsme soupeři prostor, byli jsme od jeho hráčů daleko, nebezpečné akce Španělů jsme hasili na poslední chvíle," uznával Jarolím.

Dvě minuty po půli skončilo s největší pravděpodobností i účinkování Slavie na evropské pohárové scéně. Stoper Valencie Maduro se opřel z dvaceti metrů do balónu a Vaniak letěl vzduchem marně. A když vzápětí musel ze hřiště i faulující Šenkeřík, který si už v samém závěru první půle vysloužil za zbytečnou strkanici žlutou kartu, zdálo se, že je vymalováno. "To jsem se jen obával, abychom nedopadli jako s Lille," třásl se Jarolím, aby jeho mužstvo neslízlo zase pořádný výprask.

Jenže i v souboji Davida s Goliášem se zázraky někdy dějí, což Slavia v samém závěru předvedla. V posledních deseti minutách vstala z mrtvých, začala hrát fotbal, jaký měl její trenér na mysli od samého začátku, přestala šetřit krokem a i na agresivitě a herní iniciativě přidala.

Nakonec zasluhou Jandy a Grajciara senzačně vyrovnala a z pohárové scény tak odkráčela se ctí, která se v průběhu duel už zdála nadobro ztracená. Pravdou ale, že Valencie s hlavou v oblacích k tomu Jarolímovu celku vydatně napomohla.

"Nejen my, ale i rozhodčí, který průběh posledních minut a tudíž i výsledek ovlivnil a všechno naše snažení očernil. Nejprve nám neuznal gól pro ofsajd, před vyrovnávací brankou Pražanů nechal trestný kop rozehrávat daleko od místa, kde k faulu došlo," zlobil se kouč Valencie Unai Emery, jehož svěřenci si tak zkomplikovali život a postupové naděje.

Pražané  je ovšam ztratili, neboť mají po čtyřech zápasech základní skupiny Evropské ligy na kontě pouhé dva body a myslet za této konstelace na cestu dál zavání bohapustým bláznovstvím. "Snad kdybychom Valencii porazili, snad kdybychom vyhráli doma nebo před dvěma týdny ve Španělsku, pak bychom šanci měli. Takhle je to ale opravdu už jen teorie," přitakal Jarolím.