Článek
Evropskou ligu jste lehce okusil už v dresu Groningenu. Jak si užíváte nyní bitvy na mezinárodním poli v dresu Sparty?
V Nizozemsku byla tehdy účast v soutěži bonusem. Pohybovali jsme se ve středu tabulky, většinou jsme končili od šestého do desátého místa. Jen díky účasti v play-off nizozemské soutěže jsme se dostali do předkola Evropské ligy. Zahrál jsem si proti Partizanu Bělehrad, o rok později jsem jen z lavičky sledoval měření s Fiorentinou. Ve Spartě je situace odlišná. Všichni věří, že postoupíme ze skupiny. Lidé očekávají naše vítězství.
Vnímáte, že po dvou předešlých zápasech ve skupině, do nichž Sparta nevstupovala v roli favorita, je nyní pozice vašeho týmu odlišná a lidé takřka automaticky počítají se třemi body?
Ano. A říkám, že nebude snadné Izraelce porazit. Když hrajete proti Bilbau nebo Lyonu, můžete jen překvapit. Se Šmonou bere každý naše vítězství jako povinnost. Takový tlak nás může trošku brzdit. Přitom právě tento zápas určí postupové šance Sparty, které chceme naplnit a probít se k dalším zápasům v jarní fázi. Soupeři v Evropské lize hrají jiný fotbal než většina mužstev v lize. Jde o výbornou konfrontaci. Zjistili jsme, že fotbal v Evropě je ještě dále, než jsme čekali. Po zápase s Lyonem jsem byl ve zvláštním rozpoložení. Jejich fotbal je jinde, dávají přihrávky prudší, všechno ve větší rychlosti, na větší úrovni. Myslel jsem, že v Nizozemsku se hraje hodně rychle a technicky. Šlo o nejsilnějšího soupeře, proti němuž jsem hrál.
Jak moc Spartu posílilo pro další boje ve skupině vítězství nad Bilbaem v minulém duelu Evropské ligy?
Šlo o soupeře, který hrál v minulém ročníku soutěže finále. Čekali jsme, že Bilbao bude ještě silnější než Lyon. Je pravda, že španělský tým je v určitém útlumu, ale my jsme je do ničeho nepustili, zvládli jsme konfrontaci na jedničku a určitě neporazili Bilbao náhodou. Pokud se takový duel podaří, zůstane v týmu sebevědomí, jistota a vnitřní pohoda.
Vy jste na šanci ve Spartě dlouho čekal. Představují pro vás zápasy Evropské ligy po hostování v Dukle a třech operacích kolena velkou odměnu?
Myslím, že díky zdravotním potížím si zápasy užívám více než někteří spoluhráči. Od předzápasového tréninku až po pozdrav s fanoušky po utkání. Vždy mě atmosféra pohltí. Jsem koncentrovanější. Jdu do utkání s tím, že to může být můj poslední duel v evropských pohárech. První půlrok jsem si ve Spartě nekopnul, pak přišlo hostování v Dukle. Ale já to nebral jako nějakou potupu nebo krok zpět. Byl jsem rád, že vůbec hraju fotbal. A myslím, že návrat do Sparty jsem si zasloužil. I proto beru čtvrteční zápas jako odměnu, byť jde o mnohými podceňovanou Šmonu.
Vážně byla vaše situace tak zlá? Skutečně hrozilo, že s fotbalem skončíte?
Bylo to hodně černé. V říjnu 2009 jsem si přetrhnul v Groningenu křížový vaz v koleni. V létě mi skončila smlouva, na prodloužení jsme se nedomluvili. Už jsem za sebou měl plastiku. V červnu 2010 jsem musel na druhou operaci ještě v Nizozemsku. Pak jsem se vrátil do Prahy. Měl jsem možnost jít do Sparty, jenže koleno nebylo v pořádku. Pořád natékalo. Proto jsme se domluvili, že se k jednání vrátíme, až budu fit. Jenže když jsem musel v říjnu na třetí operaci, byl jsem v koncích. A rozhodnutý, že s fotbalem skončím.
Co nakonec změnilo vaše přesvědčení?
Byl jsem rok bez fotbalu, bez angažmá, neměl stálý příjem. Jasně, něco jsem si v Nizozemsku našetřil. Ale nevěděl, co se mnou bude. Jako profesionál měl člověk řád, směřoval vše k zápasu, a najednou nic. Na fotbal jsem koukal jen v televizi. Když mi řekli, že třetí operace je nevyhnutelná, tři dny jsem nespal. Nebyla se mnou řeč. Byl jsem psychicky unavený. Neměl jsem sílu prožívat rehabilitaci a postupný trénink znovu. Bál jsem se, zda má vše smysl. Ale od dětství hraju fotbal. V těch chvílích si člověk uvědomí, že bez fotbalu nemůže být. To byl impuls, jít na operaci. Navíc mě ohromně podpořila rodina, přítelkyně a také manažer.
Změnilo vás tedy zranění hodně?
Jasně. Od šestnácti jsem hrál profesionálně. A najednou jsem si musel představit, že ze dne na den bude s fotbalem konec. Člověk spadne do reality. Zranění mě udělalo silnějším.
Takže jste před všemi zdravotními trablemi létal v oblacích?
No ...(usmívá se) Fotbalisté žijí v určité bublině. Dostáváme výplatu od klubu, pracujeme tři hodiny denně, máme naprogramované víkendy. Je určené, kdy máme dovolenou. Když se daří, plácají vás po zádech. Člověk je trošku mimo realitu. Když zranění přijde nečekaně, představuje pořádnou facku.
Takový názor by mnoho fotbalistů nesdílelo. A pokud ano, rozhodně by jej nevyslovili.
Je pravda, že by to moc lidí neřeklo. Ale mám zkušenost, která je k nezaplacení. Proto si všeho vážím. A neřeším názory ostatních.
Byl jste v úvahách tak daleko, že jste měl vymyšlené, co budetě dělat bez fotbalu?
Ne. Byl jsem hodně skleslý, hodně dole. Spíše jsem řešil, kolik peněz bych dostal za pojistku... V daný okamžik z osobního hlediska konec kariéry představoval velkou tragédii. Neviděl jsem východisko, na hlavu šlo o velký nápor. Na druhou stranu už vím, že jsou i horší věci na světě.
