Liberecký patriot Hampl se nechal inspirovat za hranicemi a říká: Energie z tribun mi dává sílu pro divadlo

Mám permanentku, a když mi pracovní povinnosti dovolí, na domácím zápase nikdy nechybím. Většinou jsem tu první (směje se). Někdy vyrazím na otočku i do Příbrami nebo Teplic, případně zajdu na utkání v Praze. A U Nisy je mi pokaždé líto, když není stadión plný.

Ve třinácti, když táta dělal technického ředitele Liberce, jsem s ním jel na Žižkov. Byl to dopolední zápas, do našeho kotle jsem skočil z auta a po utkání zase mazal zpátky. Domácí ligové stadióny jsem objel snad všechny. A na evropských pohárech jsem byl prvně před dvěma lety v Estorilu. Divadlo není z hlediska cestování úplně svobodné povolání, ale propadl jsem fanouškovství a každý výjezd beru jako velký bonus k domácím duelům.

Když jsem v divadle začínal, měl jsem pětadvacet představení do měsíce. Nebyla šance někam vycestovat. Měl jsem problém dostat se i na domácí utkání. Když jsem letěl před dvěma lety do Estorilu, šlo o hodně spontánní akci. Ve středu v půl druhé jsem dokončil dopolední představení, sehnal letenku a za tři hodiny už mířil do Portugalska, kde jsem měl kamaráda, který mi pomohl sehnat ubytování. Báječný výjezd.

Hned po losu evropských pohárů znám termíny libereckých zápasů a snažím si dané dny vyblokovat. V divadle mi vycházejí vstříc, protože když dostanu šanci potěšit srdce fanouška, pozitivně se to projeví i Na zábradlí. Cestování za fotbalem do zahraničí je náročné, ale energie z tribun mi dodává sílu pro divadlo.

Super byl právě Estoril. Byl jsem v Portugalsku šestkrát za posledních šest let, ta země je můj druhý domov. Ohromně mě baví. Ale super byla i cesta do Groningenu, kdy jsme s partou čtyřiadvaceti dalších nadšenců pronajali autobus a vyrazili. Cestou jsme stavěli v Brémách, kde nás Theo Gebre Selassie provedl stadionem. Další jedinečné vzpomínky se pak pojí k mé druhé fotbalové lásce.

Juventus! Fandil jsem mu už v době, kdy v útoku nastupoval Ravanelli s Del Pierem a v šestadevadesátém vyhráli Ligu mistrů. Tehdy o Zidanovi nikdo nevěděl a Pavel Nedvěd byl dalekou budoucností. S tátou jsem absolvoval návštěvu Barcelony, Arsenalu, Manchesteru United či Liverpoolu, ale největší splněný sen byl Juventus. Jde o můj druhý srdeční klub. Stará dáma, stará láska.

Začínal jsem ve Slovanu, jenže zájmových kroužků bylo více. Na fotbal jsem se vykašlal a hrál florbal. Ve čtrnácti jsem pak fotbalovou kariéru zkusil restartovat v dorostu libereckého céčka, ale rychle jsem zjistil, že mi ujel vlak.

Doufám, že jsem se rozhodl správně a vždy budu lepší herec než fotbalista. Navíc musím říct, že jsem se díky divadlu dostal k lidem z nejvyšší fotbalové úrovně tak blízko, jak bych se coby profesionální fotbalista určitě nedostal.

Na podzim jsem měl domluvené hostování z Rozstání pod Ještědem do Jindřichovic pod Smrkem. Ale nebyl čas dojíždět a bojovat o body. Navíc za sebou mám operaci křížového vazu v koleni, tudíž na hřišti nemohu nijak divočit.

Ano. I když každá parta má pochopitelně svého blbečka, který se chce vytáhnout na známou tvář. Přesně tak přišli ke zranění Ondra Vetchý nebo Ivan Trojan.

Přesně takový, jaké mám spoluhráče. Když mám kolem sebe Míru Bosáka, Ericha Brabce, Jirku Jarošíka nebo Vráťu Lokvence, tak vypadám jako výborný fotbalista. Nemluvě o tom, že za přihrávkou od Pavla Nedvěda člověk běží s radostí, i kdyby byl balón sebevíc nedostižnější.