Ščasný překvapení na Villarreal nepřipravil. Musí se všechno sejít, tvrdí

Já bych neřekl, že jsme je přejeli, i když výsledkově to tak vypadalo. V každém z těch zápasů se nám všechno optimálně sešlo. Když jsme s hráči ty soupeře sledovali, vždycky jsem tam našel nějaké slabiny, buď v prostoru před stopery, nebo za nimi, případně na krajích obrany. Po zhlédnutí několika zápasů Villarrealu, například s Neapolí, Leverkusenem nebo Barcelonou, jsem hráčům řekl, že žádnou slabinu nevidím. Ale v téhle fázi soutěže už si slabého soupeře nevyberete.

Je to špičkový španělský klub, a to už je jiný svět. Neapol nebo Leverkusen proti nim neměly šance, německého soupeře přejeli. Jen Barcelona překonala v lize jejich obranu. Jsou silní na míči, techničtí, rychlí, mají úžasnou přechodovou fázi a široký kádr kvalitních hráčů. Třeba v útoku se mluví o Soldadovi, ale ti tři další jsou stejně dobří. Přirovnal bych je k Atlétiku Madrid, nehrají typický španělský fotbal. Dají dlouhý míč na útočníky, ti ho neztratí, a pak mají spoustu řešení, od posunutí za obranu nebo sklepnutí, rychlou kombinaci, a všechno v obrovské rychlosti na jeden dotek. Jejich obrana je velmi kvalitní a celkově jsou velice kompaktní. Určitě kvůli nám svůj styl nezmění. To nejsou výmluvy ani dělání si alibi. To je realita. My máme někde svůj strop. To však neznamená, že jsme si přijeli rovnou pro porážku. Nevidím ani nevýhodu v tom, že začínáme venku.

My jsme na ně nepřichystali žádná překvapení, prostě se nám všechno sešlo. Můžete mít taktiku, ale podstatné je, jak ji hráči plní a také co vám dovolí soupeř.

Když neuděláme žádné chyby a budeme efektivní jako v Krasnodaru nebo v Římě.

Takový, který by nám dával naději pro odvetu, aby byla Letná vyprodaná, zápas byl odměnou pro fanoušky a my jsme si tuhle fázi, která je pro nás bonusová, užili. Už tohle je úspěch. Třeba ve čtvrtfinále skončíme, třeba ne...

Mám, nebude se vymykat tomu, v jakém jsme hráli v našich top zápasech Evropské ligy. V tomto případě je to skoro i nutnost. Podstatný bude zdravotní stav hráčů.

Tehdy to bylo ve skupině Poháru UEFA, kdy hrál každý s každým jen jednou. My jsme je měli doma a vůbec jsem nevěděl, jak zastavit jejich přechod do útoku a ofenzívu, ve dvacáté minutě to bylo 0:2. Sice jsme snížili a sudí nám neuznal regulérní vyrovnávací branku, ale výsledkově vyrovnané to utkání bylo jen proto, že oni přestali hrát, jinak nám dali možná osm gólů. Vůbec jsme tehdy nenašli způsob, jak je zastavit. To je ale dávno, nikdo z hráčů už tam není, snad jeden působí v managementu klub.

Je pravda, že hrají velmi podobným stylem, ale jestli jsem našel způsob, jak je zastavit a hráči ho realizovali, uvidíme až v utkání.

Nemohli jsme ten zápas vypustit. Ty hráče jsem nestavěl proto, abychom postoupili. Čtrnáct dní jsem jich bylo několik mimo, v rozdílném tréninkovém režimu a herním zatížení. Potřeboval jsem, abychom se srovnali a chytli herní režim. Že jsme o některé hráče přišli, a nakonec postoupili, to je jiná věc. Domácí pohár pro mne je opravdu až třetí v řadě.

Myslíte jaro 2004 a vyřazení od Hajduku... Byl to nádherný dvojzápas, odvetu jsme dohrávali o deseti a vypadli v prodloužení. To už jsou jen vzpomínky.

Rekordy mě absolutně nezajímají, to je někde na úplném konci toho čím bych se zabýval.