Rubriky:

Evropské ligy

Trenérské prokletí španělských hvězd

2. listopadu 2006 13:40 - PRAHA

Zpráva o vyhazovu Josého Maríi Bakera ze San Sebastianu se nesetkala s obzvláštním zájmem fotbalové veřejnosti. Přesto má svůj význam, neboť představuje další potvrzení zajímavého trendu - Španělsko sice disponuje množstvím slavných jmen v hráčském důchodu, nikdy se však neprosadí na trenérské pozici.

Vzpomeňte si na jedinou španělskou hvězdu posledních třiceti let. A najděte jediné jméno, které byste mohli přiřadit renomovanému trenérovi, případně alespoň trochu úspěšnému trenérovi... vlastně vůbec jakémukoliv trenérovi, jenž působí v první lize. Nenajdete jej.

Neústupný Bask, bývalý kapitán Barcelony José María Bakero byl jedním z nemnoha, kdo se pokusili zlé kouzlo změnit, a byl po zásluze potrestán propuštěním. Většina jeho někdejších kolegů či předchůdců se ovšem k vedení mužstva ani nedostala.

Nejlepší ofenzivní záložník španělské reprezentace za poslední dekády se jmenoval José Miguel Gonzáles. Kvůli častému srovnávání s francouzskou legendou Michelem Platinim se nakonec proslavil pod uměleckým jménem Míchel. Jako reprezentant, který z pravého křídla nastřílel 22 branek a na dalších 15 přihrál, se dodnes těší nezměrné úctě domácího publika. V současnosti je trenérem rezervy v Realu Madrid, kde úzce spolupracuje se svým bývalým největším konkurentem Martínem Vázquezem.

Jistou úroveň měl Suárez

Rekordman v počtu mezistátních utkání, elegantní gólman Andoni Zubizarreta, byl sportovním ředitelem Athletica Bilbao a dnes komentuje fotbal v televizi. Famózní obránce Rafael Gordillo předsedá obskurnímu klubu jménem Écija. Administrativní funkce ve španělských klubech rozličné úrovně získali také José Luis Caminero a José Ángel Iríbar, z Pirriho se stal alespoň klubový fyzioterapeut.

Úplně do neznáma zmizeli nekompromisní bek Chendo, kapitán Barcelony José Ramón Alexanko, střelci Quini a Julio Salinas, bezchybný stoper Manuel Sanchís, legendární Francisco Gento a gólman Luís Arconada. Ve velkém fotbale se výrazně angažují Aitor Beguiristain a Emilio Butragueňo, ovšem v rolích funkcionářů - ten první dodnes jako sportovní ředitel Barcy, "Sup" byl dokonce viceprezidentem Realu.

Tento výčet jmen má smysl proto, že žádné další velké hvězdy španělský fotbal od konce 60. let neměl. Až na dvě, které představují výjimku. Držitel Zlatého míče z roku 1960 Luis Suárez trénoval Inter Milán, národní tým i Sampdorii a přestože se nedočkal výrazných úspěchů, lze jej považovat za trenéra s jistou úrovní. Ještě hůř dopadl José Antonio Camacho, který nevyhrál - kromě Portugalského poháru s Benfikou - dočista nic, alespoň však na prvoligové úrovni trénoval.

Málokdo má chuť vyměnit ovace za plivance

Zatímco holandští mistři Cruyff, van Basten, Rijkaard, Gullit či Haan se s různým úspěchem potýkají s nejvyšší trenéřinou, Němci Beckenbauer, Klinsmann a Vogts sbírali medaile z velkých akcí a řada Angličanů v čele s Keeganem, Pearcem, Robsonem a Hoddlem alespoň vedla solidní mužstva, bývalé španělské hvězdy se neprosazují. I v zemích s menší zásobou talentů, jako je Dánsko, Česká republika, Norsko, Belgie, Rumunsko či Slovensko se fotbalovým legendám daří lépe.

Proč tomu tak je, toť otázka. Rafael Gordillo řekl roku 2001 v televizní diskusi, že trenérské povolání je ve Španělsku tak nevděčné, že málokterý slavný hráč má chuť vystřídat ovace publika za plivance. Možná to souvisí s jižanskou mentalitou, protože jedinou fotbalovou velmocí, která je na tom v uvedeném směru podobně, je Itálie. Temperamentním fanouškům se zkrátka jako trenér nezavděčíte, i když se jmenujete Baresi, Rossi či Alexanko. Anebo Bakero.

Zrušit


Časová osa: Evropské ligy

Filtr článků - Evropské ligy