Článek
Vzpomenete si ještě na první kroky v Ajaxu?
Byl jsem tam na stážích a tréninkových kempech. Před dvěma roky jsem podepsal první profesionální smlouvu a přestěhoval se do Amsterdamu.
Co prožívá mladý fotbalista na stáži v tak slavném klubu?
Už jsem za sebou měl stáže v Chelsea, takže to pro mě nebylo úplně nové. Tehdy jsem si myslel, že už nic lepšího přijít nemůže. A přišlo. Právě v Ajaxu, který na mě udělal ještě větší dojem. Bylo moc fajn, že jsem mohl trénovat s takovými kluky a pod vedením vynikajících trenérů. Přišel jsem v únoru, krátce po mých třináctých narozeninách. Jezdil jsem pak pravidelně. Jsem rád, že si mě pak Ajax vybral.
Pro mladé české fotbalisty je většinou problémem jazyková bariéra. Domluvil jste se?
Od začátku jsem se snažil mluvit anglicky, i když to bylo zpočátku bídné, ale oni moji snahu ocenili. Nejhorší bylo, když jsem se vrátil domů a musel přepnout do české reality. Tohle je jiný svět. O to víc jsem se snažil, abych mohl zase zpátky do Ajaxu.
Kde jste bydlel, když jste přišel do Ajaxu a dostal první smlouvu?
Tady to funguje tak, že kluky mladší osmnácti let přidělí do rodiny, kde pak bydlí. Ta moje byla skvělá, velcí fanoušci Ajaxu, báječně jsme si rozuměli. Když se blížily osmnácté narozeniny, přišel čas, abych se osamostatnil. Před pár týdny jsem si našel byt skoro v centru města. Mám to na stadión asi dvacet minut. Něco si sám i uvařím, vyperu, zařídil jsem si domácnost podle sebe. Zvládl jsem i smontovat nábytek.
Rodiče s vámi nebydleli ani v začátcích? Hlavně maminka.
To nešlo, oba mají v Česku práci. Píšeme si a telefonujeme každý den. A byl tu i jiný důvod. Mladí cizinci z Ajaxu totiž bydlí v nizozemských rodinách kvůli adaptaci a učení se řeči.
Jaký je režim na fotbalové akademii Ajaxu?
Když jsem se přestěhoval do akademie a žil v té rodině, měli jsme profesionální režim. Ráno jsem jel do klubu, následovala posilovna nebo individuální trénink rychlosti nebo techniky. Hodně času jsem trávil s mentorem, kterého dostanou mladí hráči podle toho, jestli se jedná o obránce, záložníka nebo útočníka. Já měl například bývalého slavného útočníka Ajaxu Bryana Roye, s nímž jsme pilovali. Oběd byl společný s ostatními kluky. Poté jsme měli odpočinek a od tří hodin klasický týmový trénink. Půl roku jsem v době volna chodil na nizozemštinu, než jsem ji zvládl plynule. Do února letošního roku jsem studoval v Česku dálkově hotelovou školu, takže jsem si musel najít čas i na učení. Večeře byla opět společná, doma jsem byl kolem šesté a tak to šlo den za dnem.
Neříkejte, že jste si někdy nevyrazil do města...
Nebyl čas. Maximálně jsme šli o víkendu s kluky z týmu do kina. S Bryanem jsme byli několikrát na koncertech. Staral se o mě skvěle. Když za mnou přijeli rodiče, tehdy jsem bydlel u Westerparku, měli jsme tam oblíbenou kavárnu. Amsterdam znám sice dobře, ale po přestěhování do centra si místo, kam bychom s rodiči a sestrou chodili, teprve hledám. Hezkých míst je tu dost.
Jste Východoevropan. Nebrali vás Nizozemci jako exota?
Vůbec ne. Tady jsou na cizince zvyklí, Amsterdam je kosmopolitní. Teď víc držíme spolu se třemi Srby a Chorvatem, takže ostatní kluci si z nás občas dělají legraci.
V Ajaxu hrávali Tomáš Galásek a Zdeněk Grygera. Pamatují si je tady?
Ohromně si jich tu váží. Zanechali v Ajaxu skvělou českou stopu. Rád bych navázal.
Nizozemsko, to jsou také dřeváky, sýry a tulipány...
(úsměv) Mamince, sestře a babičkám tulipány vozím pravidelně, ať květiny, nebo cibule. Sýry má moc rád táta, já je moc nemůžu, protože jsou tučné. Dřeváky jsem ještě na noze neměl.
Jezdíte tu na kole jako Tomáš Necid ve Zwolle?
Kdepak! V Amsterdamu je to moc nebezpečné. S rodiči se spíš projedu po kanále lodí.
Jací jsou vůbec Nizozemci?
Ohromně pozitivně naladění. Žádný stres a nevraživost.
Zdejší fotbal má typické znaky, je hodně rychlý a technický, jak se s tím vyrovnáváte?
Techniku jsem asi zdědil po tátovi. Tady se učí od osmi let. Musel jsem ji zrychlit a všechno zautomatizovat. Dnes už to zvládám, jako bych v Ajaxu vyrůstal odmalička. S tátou se pak podělil o radost.
Vybavíte si chvíli, kdy jste byl poprvé povolán do áčka?
Naprosto přesně. Bylo to loni po naší výhře nad Barcelonou 1:0 v juniorské Lize mistrů. Přišel Dennis Bergkamp a tři z nás pozval na trénink áčka. To byl báječný pocit.
Co první zápas za áčko?
To bylo letos v půlce srpna. Asi tři dny před utkáním druhého ligového kola s Tilburgem už jsem byl s prvním mužstvem. Doufal jsem, že se vejdu trenéru Frankovi de Boerovi do nominace na zápas. Po předzápasovém tréninku jsem na oficiálním papíře našel svoje jméno. Úžasné! Poprvé jsem zažil opravdu velkou nervozitu. První domácí zápas, padesátitisícové hlediště bylo vyprodané. Když jsem přijížděl taxíkem na stadión, už tam čekaly televizní štáby. Měl jsem v hlavě, co mi říkali kluci, kteří už to zažili přede mnou. Abych dělal všechno jako vždycky. Nikdo mi nevynadá, když se něco nepovede.
A když vás trenér de Boer poslal se rozcvičovat?
To byl jeden z nejkrásnějších momentů v životě. Pomalu se blížil závěr zápasu, když se na mě obrátil a řekl mi, ať se jdu rozcvičit. Zvedl jsem se z lavičky a lidi začali ohromně tleskat. Až mi naskočila husí kůže. Další super pocit přišel v okamžiku, kdy mi ukázal, abych se vrátil a svlékl se... A pak mě poslal na hřiště. To bylo nezapomenutelné. Šel jsem na posledních asi třináct minut.
Nekoukají na vás hvězdy Ajaxu jako na mladíčka trochu svrchu?
S Johnem Heitingou jsme skoro sousedi a vycházíme skvěle. Moc mi pomohl, když mi říkal, co mám dělat předtím, než jdu na hřiště. Kapitán Davy Klaassen je jen o pár let starší než já, jsme kamarádi. Chlapi jsou v pohodě. Jen Jasper Cillessen je jiný, ale u gólmanů je to časté. Ten se moc nepřátelí s nikým.
Fanoušci už vás poznávají?
Po prvním zápase se to hodně změnilo. I v centru města mě poznávají, chtějí se vyfotit, popovídat si, zeptají se, jak se mám, nebo jen zakřičí moje jméno.
Áčko je bonbónkem. Hrajete za juniorku pravidelně?
Béčko, to je můj hlavní tým, kopeme druhou ligu. S áčkem jsem byl třikrát. Sáhnou po nás, když je někdo zraněný nebo chtějí někoho z mladých vyzkoušet. Druhou ligu hraju pravidelně v základu, což je velmi pozitivní. První tým je pořád velká odměna.
Je to hodně těžké se prosazovat mezi dospělými hráči?
V půlce října mi bylo osmnáct let. Moje tělo ještě není úplně vyspělé, takže v chlapském fotbale, který je úplně jiný než dorostenecký, je to hodně těžké. Nechybí mi ani tak dospělé myšlení jako chlapské chování v soubojích. To se postupně učím. Do mládežnického fotbalu už se nevrátím.
