Článek
Sotva jste na letišti Domodědovo vystoupil z autobusu, dostihla vás velká novina, že si možná zahrajete proti Skotsku. Jste příjemně šokovaný?
Je to pro mě určitě velké překvapení. A velký skok, v osmnácti letech jsem s něčím takovým určitě nepočítal. Ale nebojím se, sebevědomí mi nikdy nechybělo. V základu nebudu, to je blbost, takže se pojedu hlavně učit.
Před odletem z Prahy jste však připustil, že jisté náznaky přece jen máte.
S trenérem Bílkem jsem nemluvil, ale manažer Paska mi naznačoval, že bych mohl být v nominaci jedenadvacítky. Nebo i výš... Být v osmnácti v áčku, to je perfektní. Hned jsem si vzpomněl na Tomáše Rosického, který byl také povolán v takovémhle věku a v další kariéře mu to pak hodně pomohlo. (Rosickému bylo v době debutu devatenáct let - pozn. red.)
Pikantní je, že v Moskvě bude soupeřem Sparty i Tomáš Necid, s nímž můžete časem vytvořit útočnou dvojici v národním týmu.
Tomáš je zatím o hodně výš než já, však je také o tři roky starší. Ale myslím, že typologicky bychom si vyhovovali. Jeden běhající a druhý, co sklepává balony a vyhrává hlavičky. Takový je teď ve Spartě Bony Wilfried, k němu bych Tomáše přirovnal. Bylo by to krásné, ale ještě jsme dost mladí a oba musíme hodně pracovat. V juniorských výběrech jsem hrával s Matějem Vydrou, tomu Necid podobný není.
Když vidíte, jak se Vydra pachtí o místo v Udine, asi můžete být rád, že jste prodloužil smlouvu ve Spartě a hrajete...
Matěj zatím nenastoupil a jednou byl na lavičce. Bylo jasné, že začátek v Itálii bude mít těžký. Přesto věřím, že se i tam časem prosadí.
