Rubriky:

Liga mistrů

Šmicer zavzpomínal na finále LM 2005: Netušil jsem, že moje penalta rozhodne

27. května 2009 10:05

FC Liverpool vyhrál v roce 2005 finále Ligy mistrů v Istanbulu nad AC Milán na pokutové kopy 3:2, když po poločase prohrával 0:3, ale stihl během šesti minut srovnat. Gól na 2:3 a rozhodující penaltu proměnil Vladimír Šmicer...

 

www.liverpoolfc.tv

Jak na ten zápas vzpomínáte?

Krásně a docela často, zejména když se hraje Liga mistrů. Párkrát jsem to finále viděl, hlavně góly. Je to můj největší úspěch v kariéře.

Vraťme se do Istanbulu, kde jste v poločase prohrávali 0:3. Co se dělo v šatně?

Bylo to hrozné. Už cestou ze hřiště jsme viděli naše zklamané fanoušky. Přijelo jich do Istanbulu na čtyřicet tisíc a zdálo se, že po půli není o co hrát. Trenér Rafael Benítez ani nekřičel. Jen nám řekl, co bychom měli hrát ve druhém poločase. My jsme si řekli, že už nesmíme žádný gól dostat, aby ten debakl nebyl ještě hrozivější. Naopak jsme chtěli alespoň jeden gól dát. Kvůli našim fanouškům. A také jsme si říkali, že už není co ztratit a kdybychom skórovali brzy, může se stát ledacos.

Vnímali jste při nástupu do druhé půle, že fanoušci Liverpoolu zpívali hymnu Liverpoolu You’ll Never Walk Alone, tedy Nikdy nepůjdeš sám?

Samozřejmě vnímali. Oni nám dali najevo, že nás nezatratili. Chtěli si finále alespoň užít a pro nás to byla obrovská vzpruha. Během šesti minut jsme pak vyrovnali.

Dal jste gól na 2:3 a z pořádné dálky. Co vám blesklo při střele hlavou?

Dostal jsem dobrý míč na pravou stranu. Za šestnáctkou nestřílím často, ale měl jsem čas si to připravit. Vypálil jsem s vírou, že míč proletí k tyči.

U ní se ale pohyboval Milan Baroš…

Ano, málem jsem ho trefil do citlivých míst. Milan naštěstí stihl uhnout a míč skončil přesně u tyče. V tu chvíli jsme uvěřili, že se s výsledkem dá ještě něco udělat.

Po hororovém prodloužení přišly penalty. Přihlásil jste se sám?

Když za mnou trenér s asistentem přišli, jestli bych šel, kývl jsem. Říkal jsem si, že už jsem dost zkušený na to, abych to zvládl lépe než mladí kluci. Penalty sice běžně nekopu, ale věřil jsem si. Trenér se mě ještě zeptal, jestli to zvládnu, když mě braly v prodloužení křeče. Řekl jsem, že ano. Na penaltu nepotřebuji sprintovat. Šel jsem jako čtvrtý v pořadí.

Jak vám bylo, když jste věděl, že můžete rozhodnout finálový rozstřel?

Já měl v hlavě před penaltami jinou režii, ale Serginho a Pirlo nedali, zatímco naši Hamman a Cissé ano. Potom se trefil za Milán Tomasson, myslel jsem, že Riise to pojistí. Jenže on nedal a Kaká pak ano. Když jsem šel kopat, pořád jsem netušil, že rozhodnu o našem vítězství, jen jsem chtěl dát gól. Po mně šel Ševčenko, který dva roky předtím rozhodl finálový rozstřel s Juventusem. Jenže nedal a já byl tím, kdo proměnil tu rozhodující penaltu. Gerrard už na tu pátou nemusel. Věděl jsem také, že to byl můj poslední gól a vlastně i kopnutí do míče v dresu Liverpoolu. V létě jsem odešel do Bordeaux. I když mi fanoušci v Liverpoolu připravili neskutečné ovace a byl jsem jejich hrdinou, novou smlouvu jsem nedostal.

Byl jste rozmyšlený, kam míč kopnete?

Byl, ale pořád jsem to zvažoval. Dida šel pokaždé na stejnou stranu. Hlavou mi letělo, že už půjde na druhou. Nakonec jsem mu to dal vlevo a on šel na druhou stranu. Hrozně se mi ulevilo. Ten pocit byl nádherný, nedá se ani po letech vypovědět.

Karel Felt, Právo

Zrušit


Podsekce:

       
  • Souhrn
  • Výsledky
  • Tabulky
  • Kalendář

Načítám data
Vyčkejte prosím, načítám data..