Článek
Šilhavý k tomu přitom nepotřeboval padesát hráčů posbíraných po všech možných evropských destinacích, aby se s nimi vydával na fotbalovou turistiku světem. Není to přirovnání originální, přiznávám, neboť s ním přišel strahovský místopředseda Berbr, éru Šilhavého předchůdce Jarolíma však charakterizovalo výstižně.
Nový reprezentační kouč ctí jen zásadu, kterou dávno před ním razili jiní trenéři. Třeba Jaroslav Vejvoda v Dukle v jejích slavných dobách, třeba Karel Brückner v Olomouci i potom u národního mužstva.
Měli svých dvanáct třináct „zlatých", jak svým vyvoleným hráčům říkali, a nějaké „prašivky" nepotřebovali. Což rovněž není příměr originální, ale pouze citace doyena z Hané.
Ne nadarmo byl Šilhavý po léta Brücknerovým žákem. Učenlivým a vnímavým, takže pochopil, že sázka na vyvolené se vyplácí, neboť dřív či později přinese zúročení.
Důvěra se vyplácí
Záhy si proto i on své „zlaté" našel. I třeba do té doby opomíjeného Pavelku či Čelůstku. Bojovníky, jakým byl i on sám a které má rád. Vsadil na ně a oni důvěru splácí. Ostatní ale také. Rázem jsou schopni bojovat, padat do střel jako hokejoví obránci, vyrážet je třeba i hlavou, jen aby se uspělo a vyhrávalo.
A najednou se vyhrává. Na Slovensku i v Polsku. Není to jen o důvěře trenéra v hráče a hráčů v trenéra, to se ví.
Šilhavý musel v reprezentaci změnit i panující atmosféru, i když pouze v ní pochopitelně předchozí výkonnostní a herní marasmus nespočíval.
Bylo třeba hráče přimět, aby respektovali trenérovy představy a požadavky na organizaci hry. Vysvětlit jim je. Začít tím nejjednodušším a pro ně nejpochopitelnějším. Postavit proměnu na spolehlivé a fungující defenzivě, a teprve pak myslet dál. Na nadstavbu, na ofenzivu, na góly.
A tohle Šilhavý svedl ve Slavii, když tam ve chvílích nenaplněných nadějí a marného očekávání přišel, stejně jako se mu to povedlo během pouhých dvou srazů s reprezentací.
Proto tvář a obraz národního týmu změnil. Tak rychle a radikálně, že je z toho sám až trochu překvapený a zaskočený.
Proto na této proměně nic nezmění ani resumé pondělní konfrontace se Slováky.
Proto už teď může Šilhavý s klidným svědomím říct: Ono to jde, ne že ne.
Říká to totiž s pokorou, a hlavně s vědomím, že až kvalifikace o EURO 2020 vyřkne, zda jde o proměnu trvalou a on skutečně změnil obraz české reprezentace a celého našeho fotbalu k lepšímu.
Zdeněk Pavlis pracuje přes čtyřicet let jako sportovní novinář a publicista. Působil v redakcích Zemědělských a poté Zemských novin, Lidových novin, Svobodného slova a nyní publikuje na nejnavštěvovanějším českém sportovním internetovém portálu www.sport.cz, a to od roku 2008. Celé desetiletí spolupracoval se slovenským fotbalovým týdeníkem Tip. Od roku 2001 je předsedou Klubu sportovních novinářů ČR. Napsal více než dvacet knih. Například: 50x Fotbalista roku, Čaroděj, Djoker Novak Djokovič, Josef Bican – Pepi, Klub ligových kanonýrů, Králové fotbalu, Petr Čech: Mr. Perfect, Zlatý míč, Gianluigi Buffon: superman Gigi. Je držitelem Ceny Egona Erwina Kische udělované českým a slovenským spisovatelům za literaturu faktu. |