Hlavní obsah

Brückner si vaz zlomit musel

Zdeněk PavlisSport.cz

Fotbal nemůže být jiný než společnost, kterou reprezentuje. Tam, kde má navrch namyšlenost, sebestřednost, neopodstatněné sebevědomí mísící se s arogancí, povýšeností a nedostávající se pokorou, musí dopadnout bídně, protože je samozřejmě všemi těmito jevy nakažen. A nic na tom nemění, že 99 procent hráčů působí v zahraničí a nemá s českým prostředím pranic společného.

Článek

Z Čech vzešli, do Čech se vracejí, Českou republiku reprezentují. A čeští trenéři je vedou. Nebo spíš vedli, protože Brücknerova éra nenávratně skončila.

Naštěstí, protože při vší úctě k trenérskému doyenovi a jeho úspěchům, se právě jemu povedlo do české reprezentace ony zmiňované příčiny nezdaru infikovat.

Mluvil o sebereflexi, ale právě jemu se jí nedostávalo. Skloňoval pokoru, ale opitý úspěchy, pochlebováním, vynášením do nebes, na ni úplně zapomněl. Už to nebyl Brückner, který v Rijádu při Kontinentálním poháru FIFA v sedmadevadesátém odmítal nabídku tehdejšího bosse českého fotbalu Františka Chvalovského, aby převzal reprezentaci, se zdůvodněním, že se na takovouto roli ještě nemá a ani se na ni necítí.

Už to nebyl nerozhodný Brückner, jenž ještě jako Chovancův asistent a trenér jedenadvacítky, resp. olympioniků při nominaci na hry v Sydney panikařil, sliboval nominaci hráčům, jež nakonec ani neoslovil, aby se nakonec alibisticky schovával za zády svého bosse.

Jarabinský i Petržela kandidaturu sami stáhli

A tuplem to nebyl Brückner, který po Chovancově abdikaci zůstal v konkursu na reprezentačního trenéra jen se svým vrstevníkem Škorpilem, neboť Jarabinský i Petržela kandidaturu sami stáhli. Tehdy sice mluvil o tom, že tuhle šanci si už prostě sebrat nenechá, ale zároveň skloňoval pokoru, sebereflexi, vnímání a naslouchání okolí.

Zpočátku tak skutečně činil, ale opitý úspěchy, pochlebováním, sebestředností a přesvědčením o vlastní neomylnosti a velikosti ztratil soudnost. Vždyť on přece dovedl národní tým třikrát po sobě na evropský a světový šampionát, což se nikomu před ním nepovedlo. Ani legendárnímu Vytlačilovi, ani nějakému Ježkovi či Venglošovi, o Uhrinovi nebo snad Chovancovi nemluvě.

On je přece Karel Veliký

Nad něj není, takže si může dělat, co chce, a rozhodovat, jak chce, odpovídat na co chce a všechny ty nuly kolem odbývat pohrdavým úsměvem, povýšeností, přezíravostí a arogancí. Vždyť český fotbal přece jen díky němu zažívá nejslavnější éru, jež bude jednou provždy érou Brücknerovou.

Přesvědčením o vlastní velikosti a neomylnosti nakazil celý národní tým. V neděli si v Ženevě srazil vaz. Bohužel, národní tým a celý český fotbal s ním.

Reklama

Související témata: