Článek
Koncertní vystoupení za bicími máte za sebou, potlesk jste si vysloužil, celý jenom záříte...
Byl jsem rád, že jsem si mohl s kapelou zahrát, protože muzika mě nabíjí, takže si vyčistím hlavu a psychicky si při ní odpočinu. Před úterním šampionátovým zápasem s Řeckem to bylo obzvlášť důležité.
Jak moc těšil potlesk, jímž vás publikum po vystoupení zahrnulo?
Stejně jako při fotbale. Spokojeni byli posluchači i kapela, spoluhráči z nároďáku také rajčata a vajíčka na pódium neházeli, takže samo sebou radost a dobrý pocit.
Ale v jednu chvíli to vypadalo, že jste se za bicími zapotil pomalu víc, než v zahajovacím zápase proti Rusům. Těžká chvilka?
Při poslední písničce jsem měl původně nachystaný jiný break, ale na poslední chvíli jsem se rozhodl pro jednodušší. Nakonec to ale dobře dopadlo.
Vaše vystoupení chtěly přijet natáčet pomalu všechny televizní štáby akreditované na EURO. Umocňovalo to vaši nervozitu?
Jasně, protože už tak stačily kamery, které v sále natáčely. Vždyť v dnešní době se může mé bubenické vystoupení objevit opravdu všude a proto jsem chtěl, aby dobře dopadlo. Kluci v kapele jsou ale zkušení hudebníci, takže i kdybych něco pokazil, mohou mou chybu zamaskovat.
Takže vlastně něco podobného, jako ve fotbalovém mančaftu na hřišti...
Určitě... Když jeden muzikant vypadne z rytmu, ostatní ho mohou zachránit a on se zase chytne. I když za bicími je to pochopitelně složitější. Bubny všechno přehluší, takže kdybych něco zprasil, slyšel by ji i laik. Opravdu něco podobného, jako když člověk stojí v bráně.
Kolik času si vůbec najdete, abyste za bicími cvičil?
Jednou v týdnu se za ně dostanu. V Anglii mám kousek od domu studio, kam pravidelně chodím, dokonce i soukromého trenéra jsem si najal. Když manželka viděla, jak mě to za bicími baví, sama mě k tomu popíchla. A i děti si do bubnů občas se mnou zamlátí, protože se jim líbí, jaký rachot vydávají.
Máte nějaký bubenický vzor?
Líbí se mi spousta kapel, ale pro vzor nemusím chodit daleko. Bubeník Michal Hons hraje s Eddie Stoilow hezky, jeho bubny v písničkách parádně vyzní. Sám slyším, že o moc lépe než moje. Však on také bubnuje dvacet let a já necelé dva roky, takže musím ještě hodně cvičit.
A co třeba hudební sen?
Už jsem si ho splnil tím, že jsem s kapelou absolvoval už třetí veřejný koncert. K prvnímu vystoupení bylo zapotřebí hodně odvahy, neboť jsem šel na pódium po půl roce cvičení. Kdyby nešlo o projekt „S námi na to máš", nikdy bych za bicí nesedl. Podruhé jsem vystupoval s kapelou v Radotíně, kde jsem se objevil zcela nečekaně. Na koncert přišla tisícovka lidí, aniž by tušila, že se za bicí posadí Čech. O to větším zážitkem pak byla reakce muzikantských fanoušků a jejich potlesk.
Ale co takový velký muzikantský sen, něco podobného, jako vítězství v Lize mistrů. Angličtí hudebníci přece touží koncertovat ve vyprodaném Wembley...
Možná časem začnu o něčem podobném snít, ale teď rozhodně ne.
Kapela Eddie Stoilow dala svým fanouškům na vědomí, že chystá nové cédéčko. Participujete na něm také?
Dokonce jsem dostal domácí úkoly, abych se do přípravy cédéčka zapojil ještě aktivněji. Posílám klukům své nápady a nahrávky a na nich záleží, aby je posoudili. Když se mi povedou, mám samo sebou velkou radost.
A co letní koncertní turné? Také se na ně s kapelou chystáte?
Bude záležet na tom, kolik času najdu, jak dlouho budeme s reprezentací účinkovat na EURO, kdy začne příprava Chelsea... Koncertní vystoupení se rodí vždy na poslední chvíli.
V nároďáku jste tři vyhlášení muzikanti - vy a Tomášové Rosický s Pekhartem. Neplánujete během šampionátu společné vystoupení?
S Rosou už jsme si tady ve Vratislavi jednu společnou zkoušku střihli. Hraje fakt výborně a je na něm vidět, že na kytaře už má něco odehráno. Nejsme ale v Polsku kvůli muzicírování, ale kvůli fotbalu, který je pro nás důležitější.
