Doyen Brückner v Rijádu moc dobře věděl, proč si má na svou pravou chvíli počkat

Právě tady, v Rijádu. Na Konfederačním poháru FIFA, kam stříbrní finalisté z EURO 96 přiletěli namísto evropských šampiónů Němců, kteří se účasti vzdali.

„Ne, ne, já si na svou chvíli ještě počkám," zdvořile odmítl Karel Brückner, protože tušil, že čas bude hrát pro něho.

S tehdejším generálním sekretářem Ivanem Haškem tudíž dohodli a i s Chvalovským domluvili, že se národního týmu ujme Jozef Chovanec.

Pět let uběhlo, česká reprezentace se přes baráž s Belgičany neprobojovala na světový šampionát v Japonsku a Koreji a nabídka se objevila znovu. Samo sebou že i před Brücknerem.

„Tentokrát se nenechám o své chvíle připravit. A o svou šanci už tuplem ne," pravil trenérský doyen z Hané, protože měl náramně dobře prokalkulováno, že jeho čas přichází.

Generace, kterou coby kouč jedenadvacítky bedlivě sledoval, piplal a dotvářel, právě dorostla. Fotbalisté z jedenadvacítky už dospěli. Ti, s nimiž v roce 2000 na Slovensku vybojoval evropské stříbro, stejně jako jejich následníci, které dovedl na šampionát ve Švýcarsku, aby je před finálovým turnajem předal svému asistentovi Miroslavu Beránkovi a jen z tribuny pozoroval a v kabině radou přispíval k zlatému triumfu.

„Znal nás ze všech nejlépe. A předchozí jedenadvacítku zrovna tak. Jankulovského, Ujfalušiho, ale i Grygeru, Baroše a Poláka, kteří pokračovali i v našem týmu, i když někteří už nakukovali a hráli za áčko. Věděl všechno i o nás z nově zrozeného celku, jenž dovedl přes baráž s Chorvaty na závěrečný turnaj pod Alpami," přitakává hrdina malého EURO 2002 Petr Čech.

„Bylo to výjimečné období, protože dvě české jedenadvacítky po sobě získaly medaili. Od té doby se už nestalo, aby se objevily dvě podobně silné hráčské generace a povedlo se tudíž dát dohromady takovou první reprezentační garnituru, jakou jsme měli. A to vše trenér Brückner moc dobře věděl.

Stejně jako si byl náramně dobře vědom, že jsme spolu odkopali spoustu zápasů, které jsme dokázali vyhrát, znali se, mohli hrát automaticky. Stačilo nám dát šanci, kterou nám skutečně poskytl. A my ji nepokazili, protože většina ji chytila za správný konec," připomíná Petr Čech, který to ze čtrnácti českých aktérů zlatého finále dotáhl nejdál.

K vítězství v Lize mistrů, Evropské lize, čtyřem primátům v Premier League, v reprezentaci ke 104 startům a také bronzovým medailím z EURO 2004 v Portugalsku.

Velký stratég, taktik a kalkulátor Karel Brückner věděl, kdy jeho chvíle přichází a připravit se o ni skutečně nenechal.

Základ měl a stačilo ho doplnit. O Nedvěda, Poborského, Šmicra, kteří zažili anglické tažení až do Wembley v šestadevadesátém, ale třeba i o Galáska či Kollera.

Ze čtrnácti mladíků, kteří si 4. června 2000 zahráli v Bratislavě finále, v němž podlehli 1:2 Italům, dal příležitost dvanácti. Jen Aleš Chvalovský a Roman Lengyel v áčku nikdy nenastoupili.

Ze čtrnácti aktérů basilejského finále 28. května 2002 s Francií, které skončilo pro český celek vítězným penaltovým rozstřelem, jich povolal dokonce třináct. Pouze na Michala Pospíšila se nikdy nedostalo.

Pětadvacet hráčů, kteří se ve dvou úspěšných jedenadvacítkách finálových jedenáctkách objevili, neboť Baroš, Grygera a Polák hráli na obou šampionátech, tak postupně nabíralo dohromady 839 reprezentačních startů v reprezentačním áčku.

Ti z Bratislavy 507, ti z Basileje včetně Baroše, Grygery a Poláka dokonce 547.

Ze dvou úspěšných jedenadvacítek se zrodil reprezentační tým, jenž se pod Brücknerem dvakrát po sobě probojoval na EURO a jednou na světový šampionát 2006. Ba co víc - dovezl bronz z Portugalska a hrál tak báječný fotbal, že se nad ním rozplýval celý svět. Jako třeba právě v Portugalsku v památné partii s Nizozemskem.

A to všechno bylo dědictvím dvou výjimečných generací a prozíravého trenérského doyena z Hané navrch.