Článek
Statisíce španělských fanoušků sledovalo v ulicích rozhodující zápas. Na Paseo de Recoletos v Madridu se u obřího plátna sešlo na čtvrt miliónu lidí, u další velké obrazovky na Plaza Espaňa v Barceloně jich bylo téměř 100 tisíc. Po posledním hvizdu explodovala radost i ohňostroje, celý národ vyšel do ulic a slavil v objetí. Rozdělená země se načas spojila v jednu. Erupce štěstí byla stejná v Madridu, Barceloně, Bilbau, Seville či Santiagu.
V barcelonských barech i ulicích se objevily španělské vlajky, což je v katalánské metropoli věc téměř nemyslitelná a nevídaná. A to přitom mohli být Katalánci hrdí na své hochy, neboť jádro zlatého týmu tvořili Xavi, Puyol, Piqué či Busquets - všichni z Katalánska. Ve finále pak nastoupilo sedm hráčů Barcelony a všechny španělské góly na turnaji vstřelili hráči Barcy.
Ale rozpory a nacionalistické vášně byly najednou zapomenuty. A do popředí se dostalo jediné - Španělsko. Všude se tančilo a skandovalo. „Tohle je největší sportovní událost v historii země,“ křičela nadšená fanynka. „Je to neskutečné, skoro se tomu nedá věřit,“ svěřovali se se svými pocity další příznivci. V nadšeném davu se radovali i Italové, Argentinci či Angličané. Zkrátka všichni, kdo se ve Španělsku k triumfu tamních fotbalových toreadorů přimotali.
