Článek
Doba se změnila, jen český fotbalový národ namlsaný předchozími léty úspěchů a postupů to jaksi nevzal na vědomí. Osmá příčka v žebříčku FIFA pořád zaslepuje, i když realita už je dávno jiná.
Brücknerova veštba se naplňuje
Zlatá generace postupně odešla ze scény a adekvátní náhrada nedorostla. Zůstala jen stafáž, která tvořila Nedvědovi, Poborskému, Šmicrovi pracovitou družinu a dláždila cestu k postupům a úspěchům. Kollerovi a Rosickému také, to se ví... A najednou se tato družina musí obejít bez svých vůdců a fotbalových protagonistů.
Bez pětapadesáti Kollerových gólů. Bez dirigentských schopností Rosického a jeho fotbalové invence a kreativity, o devatenácti brankách, jež v reprezentaci nastřílel, ani nemluvě. A to už ponechme úplně stranou vůdčí osobnosti kalibru Nedvěda, Poborského či Šmicra, protože pod dojmem výkonů a hlavně hry současného reprezentačního výběru se reminiscence na ně jeví jako nostalgický výlet do minulého století.
„Taková hráčská konstelace a podobná síla, jako na evropském šampionátu 2004 v Portugalsku se už v české reprezentace nikdy nesejde,“ věštecky konstatoval před cestou na EURO 2008 tehdejší kouč národního týmu Karel Brückner v předtuše, že už může být jen hůř.
Hůře bylo a opravdu je
A bylo! V létě v Rakousku a ve Švýcarsku. V rozbíhající se kvalifikaci o postup na mistrovství světa 2010, která odstartovala Radovu éru u české reprezentace, tuplem. Zvláště, když se avizovaný Rosického návrat dál a dál odkládá, když z mužstva vypadl zraněný Polák a k mání není ani Matějovský, k němuž se vzhlíží jako ke spasiteli.
A to přesto, že působí v průměrném druholigovém anglickém Readingu a že o svých dirigentských schopnostech měl možnost podat důkaz vlastně jen v jediném utkání v Německu, kdy už byla předchozí kvalifikace o Evropu stejně rozhodnutá.
Výčet výtek, jenže k čemu ?
Proto nekamenujme Radu. A nevyčítejme mu tápání, jehož se dopustil a které nepopírá, nepředhazujme mu blamáž jeho výběru v Polsku, ani domácí trápení proti Slovincům. Je samozřejmě možné debatovat a předhazovat mu, že mohl povolat slávistu Necida, ukázat do Anglie na sebevědomého Bednáře, zajet do Stuttgartu a dát novou šanci Šimákovi, nebo znovu a znovu hučet do Kollera, aby ve chvílích pro český fotbal zlých splnil slib a přijel z ruské Samary pomoci, jenže tím je výčet výtek a připomínek vyčerpán.
A předhazovat mu domácí scénu? Radit, aby se víc zaměřil na hráče z tuzemské ligy? Klubová konfrontace v evropských pohárech přece ukázala, jak na tom český fotbal je a do jakého marasmu upadl.
Buďme vděční i za naději
Lepší je přiznat si pravdu. Nenechat se unášet euforií let minulých a na hodně dlouho ztracených. Rada zdědil průměrný tým složený vesměs z průměrných hráčů, pro který bude úspěchem, jestliže na světový šampionát do Jižní Afriky vůbec postoupí. Při vyrovnanosti panující ve třetí kvalifikační skupině, v níž je každý schopen porazit každého, neboť nikdo – český tým nevyjímaje – nad ostatní nevyčnívá, se to ale může dost dobře stát.
Po středeční upachtěné výhře nad Slovinci musí být český fotbal i za tuto naději vděčný. Za Radovu víru, že kvalifikaci zvládne a reprezentaci na mistrovství světa dovede, ještě víc.
