Článek
Radův předchůdce na lavičce české reprezentace Karel Brückner moc dobře věděl, že odchází ze scény v pravý čas. Jeho velebený a za atraktivní fotbal tolik oslavovaný výběr se ocitl za zenitem a doyenovi z Hané dřív než komu jinému došlo, že dál a výš se s ním nedostane.
Zvláště, když s ním propadnul na světovém šampionátu 2006 v Německu, zejména, když krachem skončil i pokus o reparát o dva roky později na mistrovství Evropy v Rakousku a Švýcarsku.
Brückner prohlédl a poznal, že generace, kterou si piplal a po léta k obrazu svému přetvářel v jedenadvacítce a pak na ni zákonitě vsadil v první reprezentační garnituře, už svůj stín nikdy nepřekročí. Natož aby servírovala tak atraktivní fotbal, jemuž starý kontinent tleskal a jímž protivníky drtila bez ohledu na to, zda nastupují v dresech Oranjes či Německa.
Zvláště, když po Nedvědovi odcházeli, nebo loučení avizovali další a další hráči. Koller, Galásek, Šmicer... Zejména, když další fotbalový osud vzývaného spasitele Rosického byl a je krajně nejistý.
| Kvalifikace San Marino - Česko na Sport.cz | |
| ON-LINE | San Marino - Česko 0:3 |
| REFERÁT | Velké trápení, nakonec ale povinná výhra |
| HODNOCENÍ | Za utrápenou výhru podprůměrné známky |
| TRENÉR | Ke spokojenosti mi něco chybí, říká Rada |
| HRÁČI | Panice nepropadali, i když se nemohli prosadit |
| KOMENTÁŘ | Rada hlásí, že bude líp. Jistý si ale být nemůže. |
Svému nástupci předal Brückner dost trpké dědictví. Tým sice úspěchy a gloriolou ověnčený, ale ve své podstatě už jen pouze průměrný, který je sice schopen se dýchavičně lopotit kvalifikací a třeba ji i zvládnout a na světový šampionát postoupit, ale jenž už postrádá takřka veškeré atributy, jimiž si věhlas získal a které ho předurčovaly k úspěchům.
Rada to věděl. Nebo to alespoň musel tušit. Přesto do rizika šel, i když záhy poznal, že realita je ještě tvrdší a drsnější, než si připouštěl. V Severním Irsku, kde na úvod kvalifikace jen remizoval, v Polsku, kde musel spolknout porážku, doma při protrpěné výhře proti Slovincům a teď naposledy v San Marinu zrovna tak.
Nepřizná to, to se ví. Nikdy z pusy nevypustí, že ani největší trenérský mág by z průměrného českého týmu tvořeného vesměs jen průměrnými hráči z průměrných evropských klubů nestvořil mužstvo, jež by proměnilo kvalifikaci ve spanilou jízdu, jako tomu bývalo v uplynulém desetiletí za Brücknera i před tím i za Chovance.
Dal se na vojnu a musí válčit. Apelovat alespoň na pracovitost, bojovnost, disciplínu. Vzývat koncentrovanost a zodpovědnost. Připomínat před každou kvalifikační konfrontací svým legionářům vyšší principy mravní, a čest reprezentovat především. Brát s povděkem i lopotné pachtění, jen když výhrou a tříbodovým ziskem skončí. Kvitovat sedm bodů získaných ve čtyřech podzimních zápasech a druhou příčku ve skupině s pouhým dvoubodovým mankem na vedoucí Slováky.
Víra stále reálná
A jen se utěšovat, že jednou bude lépe. Až se uzdraví Rosický, Matějovský a spol. Až se do reprezentace vrátí a do řad české reprezentace přenesou znovu fotbalovou invenci, kreativitu, myšlenky, nápady, vtip. Až třeba další šanci a hlavně více prostoru a času dostanou nové tváře Necid, Bednář a spol., které už při kratičkém intermezzu v San Marinu přinesly do hry oživení a čerstvý vítr.
Sám si tím vším nemůže být jistý, ale určitě doufá, že svou víru bude odměněn. Asi jen těžko atraktivním fotbalem, jímž by jeho výběr válcoval soupeře, ale alespoň postupem z nadmíru vyrovnané kvalifikační skupiny. Nebo hlavně postupem na šampionát do Afriky, protože o ten jde jemu a celému českému fotbalu především.
Jistotu samozřejmě nemá, proto alespoň s takovým povděkem bere, že přes podzimní pachtění a ztráty jde pořád o víru reálnou.
