Článek
Při pohledu na vaši statistiku z druholigových zápasů Watfordu je možné si myslet, že soutěž je vám šitá přímo na míru.
Spíše mi sedí styl, který praktikujeme v klubu. Trenér Gianfranco Zola je bývalý útočník. Chce po nás, abychom hráli po zemi a chodili hodně jeden na jednoho, byli drzí v zakončení. Přesně takové pojetí mi vyhovuje. Hrajeme se třemi útočníky, já většinou nastupuju z kraje. Mám dost prostoru pro rychlé výpady a cítím se lépe než ve středu, kde se musíte rvát s dvoumetrovými chalany, kteří vás přikovou k zemi, aniž by vynaložili velké úsilí.
Lze porovnat italskou ligu, do níž jste při dvou zápasech naskočil v dresu Udine a sledoval ji rok a půl zblízka, s druhou nejvyšší soutěží v Anglii?
Moc ne. Druhá anglická liga, to jsou blázni. Strašně důrazná soutěž. Soupeři hrají, jak když vám chtějí zlámat nohy. Z posledního zápasu s Derby County mám přes holeň dva krvavé šrámy dlouhé několik centimetrů od kolíků z kopačky protihráče. V Itálii i všude jinde faul na žlutou. Tady rozhodčí nereagoval. Dokud nekřupne kost, nepíská se (směje se).
Minulý podzim jste celý promarodil, když jste si při hostování v Bruggách přetrhl křížový vaz v pravém koleni. Nemáte z ostrých zákroků obavy?
Hraju naplno. Celé jaro jsem hrál v Udine za juniorku, abych si ověřil, jestli je koleno v pohodě. Zátěž jsem zvládal bez problémů.
Nejde z fotbalového hlediska o krok zpátky?
Jde o obrovský skok z hlediska nasazení. Z pohledu fotbalové kvality jsem si určitě nepohoršil. Jediný rozdíl je v označení. V Itálii šlo o první ligu, tady o druhou, na níž však chodí dvacet tisíc fanoušků. Myslím, že lidé v Anglii pro fotbal žijí mnohem více.
Jaký ohlas v klubu měla vaše nominace do národního mužstva?
Vlastně ani nevím. S nikým jsem nemluvil. Jen trenér Zola mi gratuloval, ale taky si ze mě utahoval. Prý proč mě povolávají, když hraju prd (směje se). A co budu v nároďáku dělat.
A vy sám se cítíte ve velké formě?
Sezóna je na začátku, tak nechci vynášet velké soudy. Ale hodně si věřím. Začátek mi vyšel, sebevědomí vyletělo nahoru. Chci si reprezentaci hlavně užít, jako si užívám Watfordu. Jsem rád, že konečně po dvou letech pravidelně hraju. Před startem sezóny jsem byl na fotbal strašně nažhavený. Moje chuť byla obrovská, což jsem dokázal prodat i na trávníku a usnadnil si pozici. Když jde hráč do nového klubu a spoluhráči vidí, že umíte kopat, tak vás přijmou v pohodě. Horší je, když hrajete prd a ještě nosíte nos nahoru.
Ulehčil vám start do nového angažmá hodně i fakt, že se Zolou můžete bez problémů komunikovat italsky?
Určitě. Je to sympatický chlapík. Přestože toho hodně dokázal, jedná s námi jako rovný s rovným. Nijak se nepovyšuje. Má jasné záměry. To, že se s ním bez problémů domluvím v jeho rodném jazyce, mi všechno usnadnilo. Ale anglicky se budu muset naučit. Zatím mi hodně pomohl Dan Pudil, který v klubu taky působí. Když jsem něco potřeboval, tak všechno zařídil. Byl jako moje chůva. Dokonce jsem u něj i bydlel, protože jsem chtěl byt někde v jeho blízkosti a musel jsem počkat, až se něco uvolní. Ale až se vrátím z reprezentace, už budu ve vlastním.
Bude s vámi bydlet tak jako v Itálii maminka, která o vás pečovala?
Je pravda, že v Udine mi dělala společnost. I na jaře, po návratu z Belgie, kde jsem byl do zranění na hotelu. Jsem prostě takový mamánek (směje se). Teď o mě v Anglii pečovali Dan a jeho manželka. Vyvařovala taky skvěle. Kromě vlastního potomka se starali ještě o mě. Dokonce jsme vyrazili i do Londýna na prohlídku města.
Už zvládáte řízení vlevo, nebo plnil Pudil i roli taxikáře?
Jeli jsme vlakem, protože bydlíme kousek od stanice a linka jede přímo do centra. Byl to fajn výlet. Ve dvou je všechno snadnější než v Itálii, kde jsem byl sám. Prima se zabavíme.
V novém bytě zůstanete sám, nebo dorazí přítelkyně?
Budu sám, nikoho nemám. A myslím, že v Anglii ani nikoho nenajdu. Itálie by byla na hledání přítelkyně fajn, ale Británie... Leda cizinku. (směje se)
