Článek
Vnímáte, jak moc se od debutu v reprezentaci před sedmi lety změnila vaše pozice v týmu? Cítíte nyní mnohem větší odpovědnost?
Není to tak, že bych z ničeho procitnul do současné pozice. Už v průběhu minulé kvalifikace o mistrovství Evropy jsem cítil odpovědnost. Přece jen mi táhne na devětadvacet, něco už jsem v týmu odehrál, a tak je logické, že určitá tíha na mých bedrech je. Ale nijak to neprožívám. Vážně jsem už v závěru minulé kvalifikace, následně v baráži a poté při evropském šampionátu věděl, jaká je moje úloha v týmu.
Jak sledujete mladé hráče, jako je Vydra, Darida či Kadlec, kteří jsou ve srovnání s vámi výrazně mladší?
Já si naštěstí nevybavuji, jak jsem se projevoval, když jsem do reprezentace nakouknul poprvé (směje se). My jsme tu měli Nedvěda, Kollera, Jankulovského či Ujfalušiho. Ti kluci hráli ve větších klubech než my dneska. Jezdil jsem na srazy ještě ze Sparty v určitém stresu. Pokaždé mi všechno přišlo strašně rychlé. Ale mladí si dnes nedělají hlavu. Na druhou stranu se moc neprojevují. Spíše tak pomalu začínají mluvit (směje se)... Já mám jako starší rád, když se umějí chovat a mají respekt. V tomhle nikdo neměl problém, znají hranice. Máme výbornou partu.
Chybí z hlediska kolektivu hodně Milan Baroš, jenž ukončil reprezentační kariéru a v šatně byl klíčovým mužem?
Z pohledu utužování party Milana nikdo nenahradil. Všechno táhnou především náhradní gólmani. Jsou hlavními strůjci pozitivní atmosféry i v těch nejtěžších chvílích, a že jsme jich zažili. Přitom jezdí většinou jen v pozici, kdy kryjí záda Petra Čecha.
Vy jste s Milanem Barošem během srazů obýval společně hotelový pokoj. Kdo je nyní vaším parťákem?
Zůstal jsem věrný Barymu a spím sám. V tureckém Besiktasi jsem při soustředěních rovněž sám. Ale na srazech jsme bývali společně. Jsme totiž úplně stejní.
Prozradíte v čem?
Manželka by použila spojení stejní bordeláři. Párkrát jsem viděl v minulosti pokoj Zdena Grygery a Marka Jankulovského. Měli věci srovnané v komínkách, boty v řadě, všechno podle pravítka. My jsme si z toho těžkou hlavu nedělali. Ani Milan, ani já. Vždycky jsme všechno našli, byť jsme měli na pokojích bordel. Na konci srazů jsme pak všechno nahrnuli do tašek a bylo. Ale je pravda, že párkrát nám při dalším soustředění chybělo nějaké to tričko (směje se).
Co pro vás při zkušenostech ze dvou evropských šampionátů znamená vidina startu na mistrovství světa v Brazílii?
Úplný vrchol. Bylo by to vážně nejvíc, čeho může fotbalista dosáhnout. Zažil jsem světový šampionát z pozice náhradníka v Německu, což je fotbalový stát a všechno bylo perfektně zorganizované, ale Brazílie je z fotbalového hlediska strop. Myslím, že může jít o nejlepší mistrovství v historii. Je sen zahrát si na něm. Samozřejmě, že cesta bude trnitá. Ale věřím, že úspěšná. A odmítám, že bychom se už před zápasem v Dánsku měli stavět do role týmu, který bude bojovat jen o druhé místo za Italy. S prognózami bych pár zápasů počkal.
Užil jste si před šesti lety šampionát, byť jste vlastně nebyl členem kádru a vše sledoval jen v roli zúčastněného diváka?
Já tehdy nebyl v původní nominaci. Trenéři mi volali až během srazu, jestli jsem ochotný přijet a jen trénovat, přičemž jsem musel čekat, jak se vyvine zdravotní stav Milana Baroše. Na soupisku by mě zapsali až v případě jeho zranění. Obětoval jsem dovolenou a získával neskutečné zkušenosti. Šel jsem následně rovnou do přípravy ve Spartě, ale bylo mi dvaadvacet, nic jsem neřešil. Dnes mám dvě děti a myslím, že na zavolání bych do Brazílie neletěl (směje se).
