Článek
Už tři hodiny před každým tréninkem a zápasem musí kmitat v šatně. Z tří beden vyndavá kopačky, ze dvou dalších teplákové soupravy, bundy, ponožky a stulpny, aby nakonec přišlo na řadu vybalování dresů. Samozřejmě bílých, protože v nich reprezentace v dalším díle kvalifikace o postup na světový šampionát do Brazílie nastoupí.
Když legenda vzpomíná...
Dvě sady jsou pravidlem. S krátkým i dlouhým rukávem, i když v současném Bílkově výběru se snad už nenajde hráč, který by na sebe navlékl dres s dlouhým rukávem. Zato třeba triko pod dres a jednu bundu navíc někteří vyžadují pravidelně. Třeba Plašil, třeba Rosický, když zrovna přijede a s nároďákem trénuje.
„Časy se mění a zvyky fotbalistů také. Takový Karel Poborský chtěl dlouhý rukáv na každý zápas. A bylo jedno, zda je venku třicetistupňové vedro," zasní se s trochou nostalgie v hlase legenda mezi kustody Jiří Šíma.
Za osmnáct let, co se pohybuje u fotbalové reprezentace a křižuje s ní svět, už něco pamatuje. I na různé požadavky a móresy hráčů je zvyklý.
„Generace kolem Němce, Nedvěda, Šmicra či Poborského chtěla zásadně samá velká čísla. Nejraději XL a trenky až pod kolena. Teď je ale jiná doba. Kluci chodí do posiloven a fitek, mají těla samý sval a chtějí se svými vypracovanými figurami pochlubit. Proto s velikostí XL u nikoho neuspěju. I takový Pegas, který měří přes sto devadesát centimetrů, požaduje zásadně ,elko´. Má ho mít," rovná legionáři z Norimberku Tomáši Pekhartovi na jeho hromádku požadovaný dres. I kopačky přidá, protože ty jeho si pamatuje, zatímco jiným hráčům je rovná do zástupu uprostřed šatny.
Kopačky? Račte si vybrat
„Někteří fotbalisté na nich mají svá jména, takže s nimi nemám problém. Jiné si pamatuji, takže třeba Lafatovy nebo Gebreho také rozpoznám. Ale u jiných nemohu sloužit. Nechť si ráčí každý vybrat," vybaluje další a další kopačky, z jejichž barev až zrak přechází. A z jejich počtu také...
„Každý si vozí na sraz minimálně troje, jsou však i jednotlivci, kteří mají hned patery. Jako právě Drobný. Pak se jim ani do jejich skříňky nevejdou. Zvlášť, když jsou to takové lodě," staví poslední pár Drobného kopaček na podlahu u lavice, kde gólman z Hamburku vysedává. Hned vedle Petra Čecha, u něhož zasedací pořádek národního týmu začíná, aby přes Drobného a Laštůvku pokračoval dál a dál.
Po Lavičkovi zůstala motivační hesla
„Určujeme ho my kustodi. Samo sebou respektujeme, že brankáři chtějí být vedle sebe, ale všechno další je na nás. Kam klukům dáme věci, tam si sednou. Zvláště ti noví, kteří do reprezentace přicházejí," připomíná, že ani třeba sparťan Hušbauer si nemůže nárokovat své obvyklé místo v letenské šatně, na jejíchž dveřích stále ještě visí Lavičkovo motivační desatero sepsané po pohárové výhře nad Bilbaem.
„Jedině vítězství," hlásá jedno ze sparťanských přikázání, platné samozřejmě i pro reprezentaci. V úterní kvalifikační partii s Bulharskem dvojnásob.
Kustodi však nemají čas desatero studovat. „Ještě menáž," připomíná Jiří Šíma a chystá nejen iontové nápoje, ale i banány, hroznové víno, pomeranče a kousky čokolády. „Po odchodu trenéra Františka Komňackého od reprezentace už ale jen mléčné. On byl poslední, kdo si potrpěl na hořkou čokoládu a polomáčené sušenky navrch," prozrazuje, že podobný gurmán teď v Bílkově výběru schází.
Tři hodiny před každým tréninkem a zápasem pro Šímu a jeho tým směna začíná, dvě hodiny poté, co už jsou hráči zpátky v hotelu, končí. „Při domácích zápasech nikam nespěcháme. Teprve když jsou fotbalisté převlečení a šatna je prázdná, začneme pakovat. Buď abychom odjeli za nimi, nebo odvezli věci na Strahov, kde máme sklady a odkud se na každý sraz a zápas s dodávkou plnou hliníkových beden vydáváme," popisuje fotbalový kustod Jiří Šíma pravidelný koloběh, který s reprezentací zažívá už dlouhých osmnáct let.
