Článek
Brazilci sledovali semifinálový zápas se slzami v očích.
Pouliční nepokoje v Brazílii po debaklu s Německem.
Návrat německé fotbalové reprezentace po semifinálové výhře nad Brazílií.
Němečtí fanoušci v Berlíně oslavovali vítězství nad Brazílií.
A jako každý hrdý rodák státu Rio Grande do Sul byl připraven vykonat ji zase, pokud by byly vyslyšeny touhy jeho i celé Brazílie a on dovedl reprezentaci opět k triumfu. Netušil, jak krutý úděl ho čeká. Ani v nejděsivějším snu ho nenapadlo, že namísto pěší pouti se bude muset kát a všemu brazilskému lidu omlouvat za vyřazení a historicky nejvyšší debakl, který národní mužstvo utrpělo. A pod jeho vedením.
Vždyť až do semifinálové devastace ho Brazilci zbožňovali. Žádný panbíčkář putující od kostelu ke katedrále a zase nazpátek, aby se modlil za úspěch žlutozelených barev. A už teprve ne nějaký vědátor na trenérské lavičce. Prostě jeden z nich. Jejich Félipáááo, jak každý z místních familárně protahuje jeho jméno, protože Scolari do každé brazilské rodiny patřil.
Je jedním z nich. Je jejich. Nebo byl? Kdo to teď rozsoudí? Pravdou ale je, že mluví tak, jak mu pusa narostla, z fotbalu nedělá kumšt a z trenéřiny vědu, před hráči nevystupuje jako diktátor, ale jako jejich táta. Rozšafný, naslouchající přáním i steskům, stejný k hvězdnému Neymarovi i náhradníkovi Bernardovi. A také připravený za své mužstvo dýchat, brát vinu na sebe, i ve svých pětašedesáti se poprat, když cítí klam a křivdu.
A že ji i během domácího šampionátu zažil. To když si hned po úvodním duelu stěžoval chorvatský trenér Kovač na penaltu odpískanou proti jeho týmu, a ještě přidával, že mohou dát domácím trofej rovnou, když jim takhle umetají cestu od samého začátku. Tohle si dovolit. Proti jeho zemi, která se stala už pětkrát mistrem světa. Která dala světu Pelého, Ronalda, Neymara.
Ale ten Chorvat nebyl sám. I Nizozemec Van Gaal se přidal. A Němec Löw také. Že prý ti Scolariho Kanárci už dávno nejsou jen míčovými kouzelníky, ale i pořádnými dřevorubci, kteří to brousí podobně, jako jejich trenér, když ještě sám hrával. Dokonce někde vyhrabali, že mu přezdívali Perna de pau. Postě dřevák...
Ale ten „dřevák" už vyhrál s Brazilci titul mistrů světa, s Portugalci byl ve finále evropského šampionátu a na mistrovství světa se s nimi dostal do semifinále, trénoval v Anglii, Japonsku, ale třeba i v Kuvajtu a Uzbekistánu. Němci mu sice připravili v Belo Horizonte nejhorší den v životě, ale kdo z ostatních trenérů dokázal to, co on?!
Ano uznává, německý elegán každým coulem „Jogi" Löw ho potupil. Však se také veřejně a přede všemi Brazilci přiznal, že horší den nezažil. Ani v hráčské kariéře, ani jako trenér či učitel tělocviku.
I proto se teď na dvacetikilometrovou pěší pouť do Farroupilhy vydávat nemusí, což mu samo sebou hned okamžitě připomínali.
Zachmuřil se. Jeho vyrovnaná tvář, s níž čelil atakům po decimující potupě, byla v tu ránu ta tam. Stejně jako sebeobětování, s nímž pokládal na pranýř prožité hanby sám sebe, jen aby ochránil své hráče. Ani o poslední naději na záchranu brazilské fotbalové cti, kterou v sobě skrývá sobotní zápas o třetí příčku, nemluvil.
Kdoví, třeba vyřkl nový slib. Dost možná, že do města představující symbol brazilského odporu a revolučního vzdoru, po šampionátu nakonec přece jen vyrazí. Už ovšem nikoli aby se kál a prosil za odpuštění, ale aby zase viděl hrdou Brazílii, která bude vyhrávat.
A ten čas přijde. Ať s ním, nebo bez něho, jakože se Félipáááo Scolari jmenuje.
