Článek
Scolari se vrátil na trenérskou lavičku Selecao v listopadu 2012, kdy vystřídal o dvanáct let mladšího Menezese. Tomu vedení brazilské federace zazlívalo, že z fotbalového turnaje na olympijských hrách v Londýně nepřivezl s mladým reprezentačním výběrem zlato, neboť prohrál ve finále s Mexikem, stejně jako mu nikdy neodpustilo, že v závěrečném turnaji jihoamerického šampionátu vypadl se svým výběrem už ve čtvrtfinále s Paraguayí. Fanoušci mu navíc zazlívali, že preferuje příliš defenzivní pojetí a nutí hráče až moc bránit namísto toho, aby jim ponechal volnost.
Luiz Felipe Scolari, který Menezese nahradil, byl vnímán jako spasitel a zachránce brazilské reprezentace. Připomínaly se jeho předchozí štace, úspěšné působení v Portugalsku, které dovedl do finále mistrovství Evropy a semifinále mistrovství světa, hlavně však jeho nehynoucí zásluhy o fotbalovou Brazílii. Vždyť v roce 2002 pro ni získal na asijském mistrovství světa zlato.
„Jenže od té doby uplynulo dvanáct let. Tehdy bylo Félipáááovi dvaapadesát, byl velice zábavným a šťastným koučem. A také opravdovým vůdcem hráčů," vzpomíná Ronaldo na Scolariho v zlaté éře. „Nezapomínejte ale, že v době šampionátu mu bylo čtyřiašedesát. O tucet let víc..."
I to mohl být jeden z důvodů, proč svou druhou reprezentační misi nezvládl a Brazílie si po semifinálovém debaklu s Němci a prohře o bronz s Nizozemci prožili po čtyřiašedesáti letech opět své Maracanazo. Tentokrát ovšem nikoli den hanby jako při finále MS 1950 s Uruguayí, ale hned dva dny hanby.
Scolari za ně zaplatil, neboť jeho odvolání bylo logickým krokem brazilské fotbalové generality. Ale jen jeho věk se za trenérovým koncem rozhodně neskrýval.
