To hrdost nás přivedla až do finále, tvrdil chorvatský kouč Dalič poté, co košili vyměnil za šachovnicový dres

U postranní čáry elegán v nažehlené bílé košili dirigující svůj tým na cestě do finále MS, v útrobách moskevských Lužnik Zlatko Dajič oblečený do červenobílého šachovnicového dresu s osmnáctkou na zádech. I na tiskovou konferenci v něm přišel. „To proto, že jsem na něj stejně hrdý jako všichni moji hráči. Proto tady v Moskvě zůstáváme i na finále,“ vykládal celý rozesmátý, když se mu s chorvatskou fotbalovou reprezentací podařil historický počin. Porazili v prodloužení 2:1 Angličany a vůbec poprvé si zahrají finále světového šampionátu.

Bookmakery jste výhrou nad Albionem a postupem do finále zaskočili, fotbalové experty vyloženě překvapili...

Pak jim vyřiďte, že nejsou žádnými experty, když něco takového říkali. My si byli od prvního zápasu tady v Rusku jistí, že se do finále dostaneme.

To jste svému mužstvu opravdu až tolik věřil?

Když jsme se před šesti týdny začali na mistrovství světa společně připravovat, řekl jsem hráčům, že fotbal je naučit nemohu. Modrič, Mandžukič, Perišič a vůbec všichni ho dovedou výborně. A i beze mě. Proto jsem na nich chtěl, aby ukázali vůli, charakter a hrdost na chorvatský dres, protože kde je vůle a hrdost, tam se dostaví i výsledky. A oni souhlasili a tyto vlastnosti prokázali. S Anglií prohrávali, a přesto skóre otočili, s Ruskem a Dánskem rovněž. To nebyla náhoda.

A co vy a vaše zásluhy?

Já zodpovídám za jiné věci. Za psychologickou přípravu, za to, aby hráči věřili tomu, co jim řeknu.

Takže co jste jim říkal o přestávce semifinálové partie s Angličany, když jste prohrávali a po inkasovaném gólu hráli špatně?

My že hráli špatně? Drželi jsme míč, byli lepší, projevovali vůli. Vždyť jinak bychom se přece do finále nedostali.

Ale to ovšem až poté, co po změně stran výkon vašeho týmu o třídu narostl... Proč tak jasná převaha ve druhém poločase? Jaký blahodárný lektvar jste měl o přestávce pro své hráče nachystaný?

Aby se stavem zápasu nenervovali, zachovali chladnou hlavu a hráli dál se stejným odhodláním jako do poločasu. Poslechli, byli lepší ve všem, napadali soupeřovy hráče, jak jsem od nich chtěl. Byl to od nás ještě lepší výkon než ve skupině proti Argentině. Proto jsme výsledek otočili.

Ovšem až v prodloužení. Už třetím, které jste museli ve vyřazovací fázi turnaje podstoupit. Neměl jste obavy, zda ho vaši hráči zvládnou?

Měli jsme dát druhý gól dřív a nemuseli jsme ho absolvovat.

Teď po postupu se vám to žertuje, ale odehrát během deseti dnů tři utkání trvající sto dvacet minut a ve dvou z nich ještě prožít penaltový rozstřel, to musí být přece hrozná fyzická zátěž.

Samozřejmě že ano, ale od jediného z hráčů jsem neslyšel, že se cítí unavený, že si potřebuje odpočinout a nastoupit nechce. Naopak od všech jsem slyšel - neměňte nás, hrajme takhle dál. A to i od těch, co se potýkali a vyrovnávali s různými zraněními. Žádný z hráčů ale na sobě nenechával nic znát, protože jejich síla, vůle a energie je obrovská.

A to vás ke všemu čeká v neděli finále s Francií, která nemusela podstoupit zdaleka tak náročný program jako vy, a navíc bude mít výhodu i ve dnu odpočinku navíc. To vás nestraší?

Problém to být může. Hlavně v oněch čtyřiadvaceti hodinách francouzského odpočinku navíc. Jenže půjde o finále a my do něho nastoupíme stejně, jako kdyby šlo o první zápas turnaje. Vždyť píšeme novou stránku fotbalové historie. Nepamatuji, aby tak malá země jako Chorvatsko hrála finále mistrovství světa. My ho ale chceme nejen hrát, ale s boží pomocí ho i vyhrajeme.