Článek
Fotbalová reprezentace
Třeba to ale bude zrovna Krmenčík, kdo českou reprezentaci v panující střelecké mizérii spasí. „Dává góly, nahrává na ně, dobře se pohybuje, je důrazný v šestnáctce. Byla by škoda ho nevyužít," věří i reprezentační trenér, že by mohl mužstvu v pátečním duelu s Norskem pomoci.
„Nestresuji se tím. Já jdu ostatně do každého utkání s čistou hlavou. Jedno, zda hraju od začátku nebo jen posledních patnáct minut. Pokaždé vletím na trávník s tím, že nechám na hřišti všechno a chci dát gól. Někdy si ze mě spoluhráči až utahují, že se do všeho řítím jako blázen," přiznává Krmenčík.
Právě agresivita, nesmlouvavost, ochota nechat si nakopat a přitom nakopat i soupeři mu pomohla do reprezentace. Do ligového kádru mistrovské Plzně ale vlastně také.
„Už jsem se měl fakt hlásit jinde. Nový trenér Pivarník chtěl původně hrát jen s jedním útočníkem, a protože jsme byli s Ďurišem, Bakošem a Holendou v kádru čtyři, vypadalo to, že půjdu z kola ven já. Bylo to tak padesát na padesát," netají, že před červnovou přípravou s Vlašimí už byl smířen s tím, že po štacích v Sokolově, Čáslavi, Ostravě a pražské Dukle odejde na další hostování.
„O půli se na mě ale trenér obrátil, zda si nechci poločas zkusit. Šel jsem... Dal jsem dva góly, sudí po zákroku na mě odpískal penaltu, vyhráli jsme 5:3 a já nakonec zůstal. Šlo sice jen o přípravu, ale já panu Pivarníkovi dokázal, že v kádru chci a mám být."
V Baku byl ve stresu
Nový kouč si Krmenčíka v Plzni skutečně ponechal a on se činí. V lize dal na podzim čtyři góly, k nim přidal dva další v evropských pohárech. Dokonce i ten nejdůležitější ve třetím kvalifikačním předkole Ligy mistrů v Ázerbájdžánu proti Karabachu, jímž zachránil Viktorii postup a podzimní účinkování na evropské scéně.
„To snad byl jediný zápas, kdy jsem byl ve stresu. Sedm minut před koncem jsme pořád prohrávali a já cítil, že je postup v háji. Pak se mi ale povedlo dát gól a zase jsem byl nahoře."
Teď před kvalifikací s Nory si však žádný tlak, natož pak stres nepřipouští. „Prostě už jsem takový typ. Když mám dobrý den, branky dávám. Určitě i proto, že hraju dost agresivně a za gólem jdu jako blázen. Je to ve mně, nemohu to ovlivnit... Když se mi naopak nevede, spálím i nemožné," nehraje si Krmenčík na střeleckého lumena.
Proč také, když se sám přesvědčil, jaké paradoxy přináší fotbalový život.
