Článek
Ne se Svenem-Goranem Erikssonem; Švédem, který si v Anglii vykoledoval tisíce titulků v bulváru a nyní trénuje Pobřeží slonoviny navzdory tomu, že nemluví ani francouzsky ani žádným z místních jazyků. Ne s bývalou francouzskou hvězdou Larsem Lagerbäckem, dalším rekrutem ze Švédska, trénujícím Nigérii. Ne s bývalou francouzskou hvězdou Paulem Le Guenem ve službách Kamerunu a ne s Brazilcem Carlosem Albertem Parreirou držícím otěže jihoafrického týmu. Ne s trenérem ghanských fotbalistů Milovanem Rajevacem ze Srbska.
Zahraniční trenéři byli stálým inventářem afrického fotbalu od samotných počátků MS. V roce 1934, kdy se Egypt stal první africkou zemí účastnící se turnaje, stál v jeho čele Skot James McRae. Trvalo dalších 36 let, než jeho úspěch napodobila další africká země. Když se v roce 1970 na šampionát probojovalo Maroko, byl jeho trenérem Blagoje Vidinič z tehdejší Jugoslávie.
Jen Alžír má svého kouče
Ovšem letošek je hluboce symbolickým rokem a příležitostí; jednou z těch, které mají vyzdvihnout možnosti Afriky a jejích současných kvalit. A v této souvislosti je poměrně nepřípadné, že ze šesti afrických týmů na turnaji jen Alžírsko má vlastního trenéra; vede je čtyřiašedesátiletý Rabá Saadán.
"Pro mou zemi je to symbolické, protože pan Saadán je tím, kdo nás kvalifikoval na mistrovství světa," říká alžírský obránce Madžíd Búghirra. "Kvalifikovali jsme se už před čtyřiadvaceti lety a Saadán byl tenkrát taky trenérem. V Alžírsku je velmi uznávaný a myslím, že nám to dodává i dobrý zvuk. Prostě pro Alžírsko je dobré mít alžírského trenéra."
U zbývajících pěti afrických týmů je to jinak a tato situace, jakkoli není nijak nová, zůstává zdrojem nespokojenosti na africkém kontinentu.
"Řekněme to takhle, je to stejné jako tvrdit, že Viktoriiny vodopády objevil David Livingstone," řekl BBC Simaata Simaata, generální tajemník asociace zimbabwských trenérů. "Ne, David Livingstone byl jen prvním Evropanem, který uviděl Viktoriiny vodopády. Už tu byli místní lidé, kteří věděli, že tenhle zázrak světa existuje, a byli tu místní lidé, kteří k nim znali cestu. A to je přesně způsob, jakým vnímáme zahraniční trenéry," dodal.
Už v roce 1975 se pro národní soběstačnost rozhodla Tanzanie, která zakázala zahraniční trenéry. Ovšem tahle politika byla od té doby revidována a příští měsíc převezme vedení národního týmu Jan Paulsen z Dánska. A cizinci mezitím pokračují v nezdvořilém zvyku naskočit na úspěšnou vlnu. Lagerbäck byl najat koncem února, aby vedl Nigérii, která se tou dobou už kvalifikovala na šampionát pod vedením Nigerijce Shaibua Amodua. A Lagerbäck coby trenér švédského národního týmu už měl za sebou neúspěch při pokusu kvalifikovat se se Švédy.
Kouč Sven Goran Eriksson. foto: Reuters/Denis Balibouse
byl naverbován ještě později; na trh volných trenérů se vrátil poté, co v loňském roce nepřesvědčil jako trenér Mexika, a Pobřeží slonoviny se upsal koncem března, když tým vyhodil v Bosně narozeného Francouze Vahida Halilhodžiče. Ten sice dostal Pobřeží slonoviny na MS, ale s týmem považovaným za favority vypadl už ve čtvrtfinále letošního afrického Poháru národů.
Eriksson je zvyklý působit mimo svou kulturu, jméno si udělal jako klubový trenér v Portugalsku a Itálii a pak se stal prvním cizincem v čele anglického národního týmu. Ale stejně jako Lagerbäck nikdy nevedl africký tým. A stejně tak Le Guen.
Proč tedy trvá tahle fascinace zahraničními fotbalovými trenéry?
Najímání cizinců pochopitelně není jen africkým trendem; Blízký východ je plný trenérů z ciziny a na letošním MS vede Anglii Ital (Fabio Capello), Švýcarsko Němec (Ottmar Hitzfeld) a Chile Argentinec (Marcelo Bielsa). Ale koloniální dědictví v Africe stále vzbuzuje mnohem silnější emoce, pokud se otěží ujmou cizinci a především pak Evropané.
"Myslím, že to má velkou souvislost s koloniální historií Afriky, s tím druhem přesvědčení, že je třeba bílý dohled, aby černí dosáhli úspěchu. A Afričané si přejí tenhle trend zvrátit," říká profesor Peter Alegi z Michiganské státní univerzity, který se hloubkově věnuje africkému fotbalu a letošek tráví v Jihoafrické republice na základě grantu Fulbrightovy nadace.
Podle alžírského obránce Búghirry se tahle situace změní už brzy. "Spousta skvělých afrických hráčů začíná odcházet do fotbalového důchodu," říká. "A z některých z nich budou trenéři."
A pak se snad africké národní týmy dočkají i větší stability svého vedení. Za poslední desetiletí například Kamerun protočil v čele týmu trenéry desetkrát a Jihoafrická republika dvacetkrát od roku 1992, kdy byla po pádu apartheidu znovu přijata do mezinárodního fotbalu.
