Článek
Vychutnáváte si takovéto okamžiky?
Já na oslavy nikdy moc nebyl. Vítězný zápas jsem si dokázal užít tak minutu, možná deset, maximálně dvacet. A pak se to vrátilo do reality.
Jak si užíváte fotbalový důchod?
Je to těžké... Ale mám zadarmo tramvaj. Mám nezvykle moc času. Hodně spím. Fotbal sleduji pasivní formou. Sleduji v televizi veškerý fotbal, včetně mládeže a žen, ale dívám se třeba i na basketbal, házenou a další sporty. Dál si to vyhodnocuji, ale už to sleduji víc jako divák. Chodím třeba na mládež Sigmy nebo i na vesnický fotbal. Je to krása, ty lavičky jen tak zbité ze dřeva nebo když se nad trávníkem naklání vrba... Tím se také umím nadchnout.
Co byste vzkázal jako trenér desetiletí Vítězslavu Lavičkovi, Františku Komňackému a dalším trenérům, kteří skončili za vámi?
Mají před sebou další desetiletí. Já už ne. Mně zbývá už jen nejlepší trenér století, ale to už nestihnu.
Má nový český reprezentační tým šanci postoupit na EURO 2012?
On není tak úplně nový. Jsou v něm zkušení hráči, kteří už mají něco odehráno. Mužstvo je silné a má reálně na postup. Chce to udělat letos tři vítězné kroky.
Kdybyste měl vybrat svůj největší zápas kariéry...
Vy chce slyšet Česko-Nizozemsko 3:2 na EURO 2004... Ale nevyberu. Na vzpomínání jsem nikdy nebyl. Neumím to. Fotbal není o minulosti, ale o přítomnosti a budoucnosti. Nejde v něm jen o velká vítězství, ale kolikrát vás nadchne i vydařený trénink, když se vám podaří realizovat nějakou myšlenku, že jste něco dokázal s hráči nebo třeba jen jedním. Je to vlastně o celém životě, že jste fotbalu něco dal, něco po vás zůstalo.
A porážka, která vás nejvíc mrzí?
Všechny, ale s reprezentací asi nejvíc semifinále EURO 2004 s Řeckem nebo zápas ve skupině s Tureckem na EURO 2008.
Jako trenér jste proti Litvě hrál dvakrát. S českým týmem jste ji porazil, ale s rakouským jste prohrál a zlomila vám vaz...
To nebyl jen tenhle zápas, těch aspektů bylo víc.
Rozčílíte se ještě kvůli fotbalu?
Už minimálně. Naposledy, když loni Liberec vypadl s Bukureští na penalty, když si přivezl náskok 3:0. Ani nevím proč jsem se rozčílil, když se mě to netýkalo. Ale tehdy ve mně ještě fungovaly trenérské hormony.
Nemáte někdy chuť zajít do kabiny nebo zavolat trenéru Bílkovi, že to či ono má udělat jinak?
Pane redaktore, já jsem ještě úplně normální, i když mi je sedmdesát. Nic takového bych neudělal. Jsou tu přeci nějaké hranice a etika.
Prozradíte, co vám v poslední době udělalo radost?
Umím se radovat z maličkostí, ale třeba blahopřání Jozefa Vengloše mě moc potěšilo. To je pan trenér. Už kdysi dávno řekl, že bez dresů nerozliší Real Madrid, Barcelonu nebo Juventus, ale Brücknerovu Sigmu pozná vždycky. Dobrý fotbal jsme hráli i s reprezentací. Taková chvála potěší. Při tom já jsem nikdy nikde nezískal s žádným mužstvem mistrovský titul...
Co je pro práci trenéra nejdůležitější?
Aby hráči cítili, že trenér je odborník, rozumí tomu, co jim říká, funguje to a věřili mu. Ta práce je také o detailech, na které se u nás kolikrát zapomíná, ale ony pak rozhodují.
Favoritem naší skupiny jsou Španělé. Líbí se vám jejich fotbal a dá se z něj něco okopírovat?
Jejich hra se mi líbí, protože to je plastický fotbal, plný postupné kombinace a dokonalého postupného útoku. Ale okopírovat se nedá, je velmi specifický, postavený na konkrétních hráčích.
Vypadáte báječně, nemáte někdy chuť se ještě v nějaké funkci vrátit do fotbalu?
Mám, ale pak se podívám do pasu nebo občanského průkazu nebo pasu na ročník narození a přejde mě to. Je to uzavřeno, hotovo a skončeno.
