Rubriky:

Ostatní

Mikolanda po transplantaci ledviny: Šel jsem do boje s tím, že ho vyhraju

27. ledna 2011 17:56

Transplantaci ledviny, jejímž dárcem byla jeho maminka, se fotbalista Petr Mikolanda podrobil v den, který se jen hemžil jedničkami: 11. 1. 2011. Doufá, že toto magické datum pro něj bude i šťastné a z boje vyjde jako vítěz. „Ještě mám před sebou dlouhou cestu, ale věřím, že to dopadne na jedničku,“ říká z lůžka pražské nemocnice IKEM.

 

Pavel Dosadil, Sport.cz

Jak se momentálně cítíte?

Po transplantaci docela dobře, ale už je to tady dlouhé. Měsíc jsem v nemocnici mezi čtyřmi stěnami. Ležím v posteli, bolí mě záda. Je to náročné spíš na psychiku. Ale zase tady mám na pokoji počítač, televizi, playstation, takže se snažím v rámci možností trošku odreagovat.

Můžete někam chodit?

Tady na patře po chodbě ano, ale kdybych šel o tři patra níž, kde jsou různé obchůdky, to už by mohlo dopadnout špatně. Je tu velké riziko nákazy chřipkou, která by v mém případě mohla mít kritické následky. Mám sníženou imunitu, mohl bych dostat zánět a ledvina by se mohla oddělit.

Ještě v létě jste říkal, že od rodičů ledvinu dostat nemůžete, protože se neshoduje v mnoha faktorech. Nakonec je dárcem matka. Co se změnilo?

Říká se, že nejlepším dárcem je kvůli genům vždycky někdo z rodiny. Problém byl v tom, že rodiče mají jinou krevní skupinu než já. Ale u profesora Viklického tady v IKEMu jsme zjistili, že ve Švédsku se transplantace ledvin mezi jinými krevními skupinami dělají už deset let. Musel kvůli tomu právě ze Švédska přivézt speciální sety a byl jsem první člověk v republice, kterému takovou transplantaci dělali.

Jak to zvládla vaše matka, která vám ledvinu darovala?

Bezvadně, už je z nemocnice doma. Jsem jí moc vděčný. Věřím, že to teď bude zvládat dobře. Bylo to tak, že za tři roky, co jsem na dialýze, se jiný dárce neobjevil. A když se naskytla tahle možnost, rozhodli jsme se pro ni.

Čeká vás ještě hodně dlouhý boj?

Jde hlavně o to, aby tělo ledvinu přijalo. Mám momentálně jednu dobrou, kterou jsem dostal břichem do kyčelní jamky. A dvě svoje původní, obě nakažené. Takže dohromady mám jeden a půl zdravé ledviny. Čekají mě klíčové dva měsíce, kdy budu podstupovat řadu vyšetření. Ale jsem optimista. Šel jsem do toho boje s tím, že ho vyhraju.

Věříte, že se vám splní sen a v dresu Viktorie Žižkov vyběhnete k soutěžnímu zápasu?

Z osmdesáti procent je všechno o psychice a já věřím. Když tady koukám na fotbal v televizi a hraju ho na playstationu, doufám, že vyvrcholením toho všeho bude jednou i ten můj zápas.

Dá se odhadnout, kdy by se mohl konat?

Ne. Pokud ledvinu tělo přijme, na sedmdesát procent mám vyhráno. Tělo si musí zvyknout i na to, že má ledvinu v kyčelní jamce. Doktoři říkají, že o tom za pár měsíců nebudu vědět. Já se hodně upínám k Ivanu Klasničovi (chorvatský útočník, který se po transplantaci ledviny do velkého fotbalu vrátil – pozn. aut.). Tomu první ledvinu od maminky tělo nevzalo, ale druhou od otce ano. A osm měsíců od první transplantace hrál soutěžní zápas.

Vy jste návrat plánoval už loni v létě, ale sešlo z něj…

Shodli jsme se, že základ je, aby se všechno doléčilo pořádně, pokud to půjde. K transplantaci jsem se upínal vždycky, abych nemusel chodit dvacet hodin týdně na dialýzu.

Návrat do normálního života bude bezproblémový?

Pokud všechno dobře půjde, mohl bych se vrátit do práce ve Sport Investu třeba v polovině února. I k trénování žáčků na Žižkově. A pak je tu další level, můj fotbal. Ten budeme s profesorem Viklickým otvírat ve chvíli, kdy budu mít všechny výsledky v pořádku.

Jan Krůta, Právo

Zrušit


Časová osa: Ostatní

Filtr článků - Ostatní