Článek
Smůlu měl jen v tom, že v základní sestavě Dukly a poté i reprezentace měl za konkurenta právě nedostižného Svatopluka Pluskala.
„Nikdy jsem na Sváťu nežárlil. Pro mne byla veliká čest hrát v jednom mužstvu s tak vynikajícími fotbalisty a báječnými lidmi,“ odmítal Ivo Urban jakékoliv stýskání. Neopakovatelně jeho pozici v Dukle vystihl Ota Pavel v knize Dukla mezi mrakodrapy:
Odborníci litovali, že je v Dukle
„Fotbaloví odborníci litovali, že je v Dukle. Jen zaskakoval za železnou zálohu a přitom hrál lépe než většina ligových záložníků. Ale Dukla ho potřebovala nejen k tomu, aby občas nastoupil: v tréninku dával příklad jako Novák a měl to o to těžší, že kapitán mužstva odevzdával nasbírané částečky hře a on je bolestně ztrácel na lavici náhradníků.“
Mimochodem. Na zadní straně přebalu prvního vydání této knihy z roku 1964 jde hráč v dresu Dukly s číslem 11 po newyorském Central parku a nad ním ukazují digitální hodiny čas 11:11. To je Ivo Urban.
„Ta fotka vznikla opravdu náhodou,“ dušoval se Ivo, když jsem se ho na to ptal. S fotbalem začínal na pláccích kolem Strossmayerova náměstí v pražských Holešovicích. Později oblékal dres Slavie, ještě když sídlila na Letné, kousek od místa, kde dnes stojí ministerstvo vnitra.
Na vojnu šel v roce 1952 do tehdejšího ATK, pozdější Dukly, a tady strávil jedenáct nejkrásnějších roků kariéry. Získal s ní šest mistrovských titulů a jednou vyhrál Československý pohár. Na čas se ještě vrátil do Slavie a na konci kariéry kopal za divizníVšenory.
„Psát jsem začal ještě v Dukle pro časopis Zápisník. Rozhodl jsem se pro sportovní novinařinu ještě jako hráč,“ prozradil. Jako vynikající vypravěč napsal také spoustu povídek a také knihy Moji slavní spoluhráči, Fotbalové legendy nebo Zlatý míč společně s Milanem Macho.
I když už je hodně let v důchodu, vypadá pořád báječně. Stále je výborný společník a zůstává milovníkem dobrého vína. Přejeme mu pevné zdraví a nekonečný elán, jakým dodnes udivuje kolegy i o několik generací mladší.
