Rubriky:

Ostatní

Pohádka bez happy endu

17. srpna 2011 14:28

Výňatek z knihy „Bican a jeho družina“ o 59 nejlepších kanonýrech v historii československého, resp. českého fotbalu, kde Jan Koller figuruje v pořadí ligových střelců se 180 góly na čtvrté příčce. Kniha vydává nakladatelství XYZ:

 

Petr Horník, Právo

Vytočený byl až hrůza.
A naštvaný na celý svět také. Na sebe nejvíc.
Sám nejlépe věděl, že neměl dopustit, aby ho přemluvili. Aby za ním jezdili do Ruska, orodovali, hráli na city, neustále omílali, že nároďák jeho pomoc potřebuje. Právě teď, v nouzi nejvyšší. V kvalifikačním zápase se Slováky, v němž jde reprezentaci a celému českému fotbalu o všechno. O postup do Jižní Afriky a miliony, které se ze startu na mistrovství světa posypou.

Vždyť před půldruhým rokem v Ženevě přece jasně řekl, že končí. Že zpackaný zápas s Turky byl posledním utkáním, které za český nároďák hrál.
Rok si stál na svém, i když Brücknerův nástupce u reprezentačního mančaftu Petr Rada živil v sobě i fotbalovému národu naději, že v nouzi nejvyšší Koller z Ruska přijede a pomůže. Možná, že něco takového opravdu slíbil, když se ze šampionátu rozjížděli, celí rozčarovaní, jak EURO 2008 neslavně dopadlo a jak jejich naděje na postup do čtvrtfinále shořely během tří závěrečných minut se soupeřem od Bosporu.
Asi skutečně Radovi kývl, když tolik naléhal. Před inaugurací nějakou jistotu potřeboval, takže dobrák Dino neměl sílu ho zarmoutit.

Jan Koller během kvalifikačního zápasu na SlovenskuJan Koller během kvalifikačního zápasu na Slovenskufoto: Právo/Michaela Říhová

Měl mu snad vykládat, že je rozhodnutý a už se nikdy vracet nebude? Že mu devadesát zápasů v reprezentaci a pětapadesát gólů stačí? Že pohádkovou kariéru nemíní natahovat donekonečna?

Rok se na srazech neobjevil, takže doufal, že na něho zapomněli. Kope přece v  Samaře a i když v ruské lize góly pořád dává, přece jen mu už táhne na sedmatřicet.
Jenže pak se v Moskvě najednou zjevil nový šéf českého fotbalu Ivan Hašek, který z předsednických výšin sestoupil i k reprezentaci, aby se pokusil zachránit bídně rozehranou kvalifikaci o Afriku.

Přiletěl a přesvědčoval ho, že to dokážou. Že ještě není nic ztraceno, protože Slováky mohou i na jejich hřišti porazit a o postup zase hrát. Vždyť i Brückner se uvolil k návratu v roli šedé eminence držící se v ústraní, ochotné pomoci radou i zkušenostmi. A to ho po mistrovství doma znectili, že si za zpackané EURO tolik kritiky rozhodně nezasloužil.

Teď je zpátky a skomírající naději také věří.
Tedy věří jí, když pomůže i Koller...
V pochmurné zářijové noci stál dvoumetrový Koller v útrobách bratislavského Tehelného pole, z rozpadajících se ochozů kdysi tak slavného fotbalového chrámu k němu doléhala euforie slovenských fanoušků slavících stvrzený postup na mistrovství světa a cítil se bídně.
Věděl, že reprezentaci nepomohl.
Docházelo mu, že na přemlouvání a naléhání dát neměl, protože té jeho fotbalové pohádce nebyl šťastný konec prostě souzen.
Ani před čtrnácti měsíci v Ženevě, ani teď u Dunaje.

„Končím. A definitivně. Chtěl jsem pomoci, jenže jsem zjistil, že na mezinárodní fotbal už nestačím. Co je dobré v Rusku, je v reprezentaci málo, takže jsem byl klukům na obtíž. Cítil jsem to a říkal si: Proboha, co tady dělám? Proč jsem sem vůbec lez? Vždyť kvůli mně seděl na lavičce Milan Baroš a další kluci, kteří mají formu! To už nechci. Nikdy! Nemám sílu, abych pokračoval,“ páčil ze sebe nejlepší střelec české i československé reprezentační historie.
Zlomený, smutný, nešťastný.

Poslední zápas reprezentační kariéry si doslova protrpěl, než ho trenéři vystřídali.
Pětapadesát minut.

Jan Koller se před zápasem s Polskem oficiálně rozloučil se svou bohatou reprezentační kariérouJan Koller se před zápasem s Polskem oficiálně rozloučil se svou bohatou reprezentační kariéroufoto: Právo/Michaela Říhová

Možná symbolických, protože přesně tolik dal přece v národním mužstvu gólů.
Druhý den se skutečně sebral a z Bratislavy odjel. Nečekal ani na středeční kvalifikační pokračování se San Marinem v Uherském Hradišti, v němž mohl přepisovat reprezentační statistiky a třeba i překonávat vlastní střelecké rekordy.
I ty tři dny pro něho představovaly nesnesitelnou trýzeň.
Vědomí, že s takovou oblibou vyprávěná pohádka o fotbalovém Honzovi, který se z chalupy ve Smetanově Lhotě do světa vydal, aby tam ke slávě, úspěchům a štěstí došel, se musí obejít bez šťastného happy endu, možná také.

ooo

Měl to být balzám na jeho bolavou fotbalovou duši.
Pohlazení a vzkříšení zároveň, protože zápasy v reprezentaci pro něho vždy představovaly něco jiného, než ligové duely.
A také o reparát za Německo mělo jít, to se ví.

To jarní, naplněné Kollerovou norimberskou trýzní, i dva roky staré, šampionátové, neboť ze vzpomínek na mistrovství světa ještě pořád prýštilo reprezentačního zklamání.

Do Rakouska a Švýcarska sice vyráželi už bez Nedvěda, Šmicra a nakonec i zraněného dirigenta Rosického, ale pořád silní natolik, aby minimálně do čtvrtfinále postoupili. Zvlášť, když i pro tuto situaci měl trenér Brückner nachystánu herní partituru, zejména když se k nim i los zachoval přívětivě, neboť jim do skupiny poslal domácí Švýcarsko a s ním Portugalsko a Turecko.
Přijatelná konstelace. Soupeři, přes které se měli dostat.

O to větší šok zažívali, když se stejně jako před dvěma lety už po třech zápasech pakovali, neboť vypadli hned ve skupině.
Nesmyslně. Hodně lehkovážně. Neskutečně hloupě.
A hlavně po totálním kolapsu.

Tři minuty v utkání s Tureckem chyběly, aby šli dál. Minuta, aby si to s reprezentací od Bosporu rozdali alespoň v penaltovém rozstřelu.

Jenže po dalším sebevražedném kiksu dostali od Nihata třetí ránu do vazu.
Nejdříve Čechova minela, pak úlet obrany reklamující ofsajd a harakiri bylo dokonáno.
Času se zápasem ještě něco udělat se nedostávalo, i když soupeř dohrával jen v deseti bez vyloučeného brankáře Volkana.

S Tureckem 2:3 prohráli, hned ve skupině skončili, takže reparát za Německo se nekonal.
I proto vyhlásil Koller do celého světa, že v reprezentaci končí.
Definitivně.
Napořád.

Odkope si půldruhého roku v Rusku a až mu skončí smlouva v někdejším Kujbyševě, jak se Samara po sedmdesát let jmenovala, uvidí se co dál. Třeba půjde dopsat svůj fotbalový příběh do milované Bohemky. Třeba domů do Smetanovy Lhoty.
Ale za nároďák už nikdy.
Podobné zklamání nemá zapotřebí.

Zveličované aféry, jak se s trenérem Brücknerem do krve pohádali proto, že si ho v úvodním utkání proti Švýcarům dovolil vystřídat a pak ho proti Portugalcům do základní sestavy vůbec nepostavil, už tuplem ne.
On a hádat se.
Rozčilovat se.
Vyjet vztekle na Brücknera.

Vždyť oni přece ctili a uznávali jeden druhého od první chvíle. Vždyť pro Brücknera byl Koller jeho Jeníkem a Jendou. Náramnou útočnou silou. Mimořádnou třídou. Bijcem, který není v soupeřově šestnáctce k udržení. A to bez ohledu na to, zda sám góly dává nebo jako osamocená věž v protivníkově vápně sklepává balóny a šance nabízí druhým.

Ne, skutečně nikdy, bránil se v Ženevě i potom v Rusku, když nový reprezentační kouč Petr Rada vysílal úpěnlivé prosby, aby se rozpomněl na svůj slib a trápícímu se nároďáku přijel pomoci.

Třeba na kvalifikaci do Slovinska. Třeba do Prahy proti Slovákům. Vždyť v Křídlech sovětů pravidelně hraje a v ruské lize góly také pořád dává.

Odolával, odmítal, vysvětloval, že mu je už přece jen šestatřicet a že v Rusku to není vůbec taková slast, jak si společně se světoběžníkem a klubovým parťákem Jarošíkem malovali. První půl rok to ještě šlo, neboť skončili v tabulce šestí a tudíž se i do pohárové Evropy dostali, jenže pak se začala Samara zmítat ve finančních těžkostech a jde to s ní od deseti k pěti. Dokonce i podezření, že jeho spoluhráči bouchli zápas, na světlo světa vyplavalo.

Radovi se ubránil, novému šéfovi českého fotbalu Ivanu Haškovi však Koller své ne říci nedokázal.
Hučeli do něho.
Přemlouvali ho, aby přijel.
Aby proti Slovákům nastoupil a reprezentaci do Afriky pomohl.
Nakonec ho skutečně umluvili.
Když pak v oné zářijové noci stál na potemnělém bratislavském Tehelném poli a soukal ze sebe, že svou přísahu měl dodržet a do reprezentace se vracet neměl, protože proti Slovákům poznal, že už na ni nemá, připadal si osamocený, zaskočený a snad i trochu zrazený.
Možná i tím, že se pohádka, kterou po patnáct let psal, musela opravdu obejít bez šťastného konce.

Tedy na hřišti, protože svůj životní příběh Jan Koller šťastně dopsal. V Monte Carlu, kde bylo jeho rodině během monackého angažmá tak dobře, že se tam s manželkou i jejich dvěma malými princeznami Hedvikou a Kačenkou po ruském martyriu vrátili a usadili natrvalo. Aby jim přímo před domem zase šplouchalo moře, sluníčko svítilo celý rok a spokojený Dino se mohl až podzimu roku 2011 fotbalem bavit ve třetiligovém Cannes, než mu neustálé problémy se svaly i potíže se srdcem daly na srozuměnou, že má s fotbalem definitivně skončit.

Zdeněk Pavlis, Sport.cz

Zrušit


Časová osa: Ostatní

Filtr článků - Ostatní