Rubriky:

Ostatní

Kanonýr Strausz si přijel nejen pro odznak elitního klubu, ale i pro olomoucké syrečky

16. listopadu 2012 15:43 - Olomouc

Košický sedmdesátník „Johan“ Strausz stepoval na perónu už v pět ráno. Tak byl natěšený na setkání s ostatními ligovými kanonýry, že si za čtyřicet euro koupil jízdenku raději s týdenním předstihem, navečer nastoupil na východě Slovenska do rychlíku, aby byl hned brzy ráno na Hané. Jako vůbec první, kdo na výjimečnou sešlost vyhlášených fotbalových šutérů přispěchal. „Já tady mám totiž ještě jiné povinnosti. Musím nakoupit a domů dovézt olomoucké tvarůžky,“ vykládal, aby zakryl dychtivou nedočkavost, která na něm byla patrná.

 

Milan Malíček, Právo

Jedenašedesát členů má elitní klub ligových kanonýrů, který vznikl ještě ve společných federálních časech a do něhož mohli a mohou vstoupit jen výjimeční střelci mající na kontě sto a víc ligových gólů. Nejprve jen v domácí soutěži, teď už ovšem nasázených i v cizích službách, neboť jak se měnila doba, časy i společenské poměry, korigovala se i pravidla členství.

Slavného Bicana, který s 447 góly Klubu kanonýrů vévodí, však žádný z dnešních fotbalistů neohrozí, i kdyby se pravidla měnila čtyřikrát do roka. „Nejen Pepiho, ale ani nás. Bolí mě u srdce, když vidím, kolik šancí potřebují, aby vůbec nějaký gól dali. V lize je to hrůza, v nároďáku snad ještě větší,"  ulevoval si někdejší trnavský snajpr Jozef Adamec. A to ještě netušil, že večer zažije na olomouckém stadionu v podání slovenské reprezentace v konfrontaci s Čechy mizérii ještě útrpnější...

„Z nás už ale nikdo nepomůže," přejel autor 170 ligových gólů pohledem nejen slovenské šutéry Jána Čapkoviče, Jozefa Levického, Stanislava Grigu či Jána  „Johana" Strausze, jehož střelecká představení bývala ve své době přirovnávána k mistrným hudebním kouskům vídeňského krále valčíků Johanna Strausse.

Přitakání se dočkal nejen od nich, ale i od českých kanonýrů Zdeňka Nehody, Vernera Ličky, Pavla Kuky, Vratislava Lokvence, Petra Herdy, Reného Wagnera a Petra Janečky, který na setkání organizované týdeníkem Gól dorazil sice se zpožděním, ale přece jen dorazil.

Jak Hatrlo každý vtip neskonale zvojtil

Narukoval do pražské Dukly, zelený mundur na sobě nosil teprve pár dnů a žlutočervený dres vojáků oblékal jen z leknutí, když na tréninku v parku mezi newyorskými mrakodrapy, kam Pražané jezdívali vyhrávat slavný Americký pohár, zakopli balón do křoví.

„Jozef, jsi nejmladší, skoč pro něj,“ nakázal Ladislav Novák, co dělal v Dukle i reprezentaci už léta kapitána a na výložkách uniformy pár hvězdiček měl.

„Skoč si pro něj sám! Copak jsi lepší fotbalista než já?!“ vmetl devatenáctiletý chalán odněkud z Vrbového, který měl odkopáno dva a půl roku za Trnavu, o sedmnáct let staršímu Novákovi do tváře, až všichni zkoprněli. Spoluhráči, trenér Vejvoda vyžadující i ve fotbalovém mančaftu vojenskou kázeň a disciplínu nejvíc.

Adamce zkrotit nešlo. Ani na vojně, natož pak v civilu!

„Bouřlivák s veselou a přímou povahou, nejbezstarostnější hráč, jakého jsem kdy trénoval. Ani basa ho nesrovnala,“ ulevil si malý trenérský Napoleon z Julisky Jaroslav Vejvoda, který dal do latě jiné týpky. Borovičku, Kučeru, Geletu, Bergra. Ale Adamce?! Jejich Hatrla, jenž sice všude vykládal, že zdědil přezdívku po otci, byť jeho největší kamarádi „Patino“ Dobiaš a „Šablo“ Jarábek s náramným gustem šířili verzi, podle níž si po jednom z debaklů nápadně připomínajícím Napoleonovu porážku u Waterloo ulevil: „Tak to tedy bylo Hatrló“. Kluka paličatého, svéhlavého, ale zároveň dobrosrdečného, bezelstného a spoustu jógrů hlavně pražským spoluhráčům baštícího?

„Jožo, víš kdo teď trénuje Teplice?“ smějí se někteří ještě dneska, jak jim Hatrlo všechno baštil, anebo jak dovedl až neuvěřitelně zvojtit každý vtip

„Neviem, povedzte chalani.“

„Chobot, tak si naser do bot.“

„Aj, to je dobré, to si musím zapametať,“ řehtal se Jožo a hned si vyhlédl svou oběť.

„Vieš kto trenuje v Tepliciach? Chobot. Tak si oser topánky," vypálil na ni, sám se rozesmál na celé kolo, zatímco jeho oběť zírala, čemu se tolik chechtá.

Bavit se uměl, žít také, ale spoutat a zkrotit ho?

To prostě nešlo!

Ukázka z knížky Zdeňka Pavlise Klub ligových kanonýrů vydané nakladatelstvím XYZ.

Současný nejlepší český kanonýr a středeční Bílkův spasitel David Lafata, který do Klubu kanonýrů vstoupil jako šedesátý o pouhých jedenačtyřicet minut dřív než zatím úplně poslední člen Milan Baroš, by možná oponoval, ale uvolnění z reprezentačních povinností se nedočkal. Se svými slavnými předchůdci se potkal jen o přestávce na olomouckém trávníku, kde slavní šutéři přebírali jubilejní odznaky ke čtyřicátému výročí existence klubu a vychutnávali si obdivný a uznalý aplaus fanoušků, kteří na ně nezapomněli.

Však si i o něm povídali... Při odpoledním setkání, i večer na olomoucké tribuně. A nad knihou „Klub ligových kanonýrů", která letos na jaře vyšla a zachycuje jejich osudy i kanonýrský um, přidávali i nejrůznější historky, jež se do publikace nevešly.

„Johan" Strausz třeba o tom, jak si ho koupili do Košic za hubertus, což byl v jeho éře kabát patřící na pultech obchodů mezi úzkoprofilové zboží a dodávaný jen do „ocelových srdcí" republiky, jakými byly Košice, Ostrava či Kladno, Jozef Adamec zase o tom, jak k přezdívce Hatrló přišel. Anebo jak si ho při vojákování v Dukle dobírali za vtipy, které dokázal až neskutečně zvojtit...

Však si knížku Klub ligových kanonýrů odváželi společně s pamětním odznakem a reprezentačním dresem jako vzpomínku na setkání, na něž se všichni tolik těšili. „Johann" Strausz samozřejmě v tašce s olomouckými syrečky...

zp, Sport.cz

Zrušit


Časová osa: Ostatní

Filtr článků - Ostatní