Článek
Co bylo pro klub větším úspěchem? Druhé místo v lize, nebo Liga mistrů?
Liga byla dramatická do poslední chvíle, protože jsme v závěrečném kole hráli o titul s týmem Al-Šabab a po remíze ho získali oni. Prosadit se v Lize mistrů je možná těžší. Oni finále považují za historický úspěch. Jen mě mrzí, že jsme nedokázali udělat poslední krok.
Ve všech komentářích se objevovalo, že byl korejský tým lepší a přehrál vás.
Asi jo, ale my jim to značně usnadnili. Dostali jsme dva hloupé góly po chybách. Navíc nás zápas nezastihl v ideálním rozpoložení. Naši klíčoví hráči měli různé výpadky, ať už zdravotní, nebo třeba rodinné problémy.
Jak jste porážku skousli?
V první chvíli zavládlo obrovské zklamání. Ale když jsme pak letěli dvacet hodin zpátky, člověku se to trošku rozleželo v hlavě. Na letišti na nás čekali fanoušci včetně našeho prince, který do klubu dává peníze. Zažili jsme moc hezké přivítání, přestože jsme prohráli.
Když jste postoupili ze semifinále přes saúdskoarabský klub Al-Ittihad, tak vás fanoušci nosili na rukou.
Oni zápas hrozně prožívali, šlo o městské derby. A měli strašnou radost, že jsme je vyřadili. Tyhle pocity jsou hezké všude na světě. Pak si člověk uvědomí, že tady třeba dělá dobrou reklamu českému fotbalu. Ale sláva je ve fotbale relativní, všechno se může zase otočit.
Jsou výsledky s Al-Ahlí vrcholem vaší trenérské kariéry?
Vážím si jich. Jde o klub s velkou tradicí a než jsme přišli, byli na tom dost špatně. Minulá sezóna byla mimořádná. Byli jsme druzí v lize, vyhráli jsme Královský pohár šampiónů a dostali jsme se do semifinále Princova poháru. V lize to v této sezóně poslední dobou nebylo ono, ale v pátek jsme vyhráli derby, tak věřím, že se všechno otočí k lepšímu.
Trenéři to v arabském světě nemají snadné, dost často dochází k jejich výměnám.
Kdyby současné období přišlo v minulé sezóně, tak možná ke změně došlo. Ale udělali jsme nějaké úspěchy a pořád věřím, že na ně v této sezóně dokážeme navázat.
Jaká je úroveň tamní ligy? Dá se nějak porovnat třeba s českou?
Nemá špatnou úroveň a bez urážky říkám, že je o něco fotbalovější. Někteří domácí hráči jsou hodně dobří, ale často je u nich problémem přístup. Obecně jsou pohodlnější. Ve většině klubů hrají prim cizinci, je tu spousta zahraničních trenérů. I já tady mám tři hráče z Jižní Ameriky.
Je angažmá v Saúdské Arábii hodně lukrativní?
O něco lepší než u nás (úsměv). Trenér tady má neskutečnou pozici, řekl bych, že si ho víc váží. Samozřejmě hlavně, když se daří.
Zasahuje do vašeho klubu nějak královská rodina?
Vlastní ho princ Chalid, syn současného krále. A z velké části ho taky platí.
Přijdete s princem do styku?
Poměrně často. Je mu přes šedesát, na území svého paláce má i vlastní fotbalové hřiště, kde dvakrát v týdnu pravidelně hrává. A fotbal neskutečně prožívá. Má ty nejvyšší ambice, nejradši by všechno vyhrával. Ale na zápasy nechodí. Říká, že by to na jeho psychiku bylo moc. Dívá se až ze záznamu, když se dozví výsledek.
Jste v klubu z Čechů jen s asistentem Pavlem Řehákem?
Celkem jsme tady čtyři. Kromě mě a Pavla ještě trenér gólmanů Juraj Šimurka a Míra Jirkal jako další asistent.
Jak vlastně s týmem komunikujete?
Ze začátku jsem mluvil francouzsky a pak to překládali do arabštiny. Ale teď tu mám jednoho Jordánce, který žil dvanáct let v Česku a překládá z češtiny do arabštiny. Hráči z Jižní Ameriky tu mají zase jiného člověka, který to překládá do španělštiny nebo portugalštiny.
Můžete trochu přiblížit váš život ve městě Džidda?
Kromě fotbalu se snažíme hlavně vyvíjet jiné sportovní aktivity. Chodíme do fitcentra, na squash, plavat. Město Džidda je nádherné, jedno z nejhezčích v celé zemi. Jsou tu výborné klimatické podmínky, celý rok chodíte v kraťasech, i v zimě se dá v pohodě koupat v moři. Ale v létě je to někdy síla, vedra jsou velká. Aspoň pro nás. Domácí jsou na ně zvyklí, přes den spí a probouzejí se večer. To je jejich styl života.
Jak je těžké zvyknout si na tamní životní styl?
Pro chlapa to jde, složitější je to pro ženy. Musíte si zvyknout, že tady třeba není kino, kam byste zašli na nějaký film. Naše město leží asi 80 kilometrů od Mekky, takže tu platí velmi přísná pravidla. Ale my tu jsme kvůli fotbalu a věděli jsme, že se budeme muset přizpůsobit.
Musí být trenér přicházející do arabských zemí hodně tolerantní kvůli náboženským zvyklostem?
V tomhle nemůžu hráče měnit a převracet jim režim, to bych si naběhl. Tréninky máme většinou kvůli počasí i jejich návykům až večer, protože oni dlouho ponocují. A když je ramadán, můžeme chodit na tréninky až v půl jedenácté, protože kluci poprvé jedí a pijí po západu slunce.
Jak je to u hráčů s vírou?
Věří samozřejmě všichni. Jakmile přijedeme na zápas, jdou se nejdřív pomodlit, podruhé se modlí hned po rozcvičce, pak před utkáním i po něm.
Co se vám kromě fotbalu ve městě líbí?
Nádherné moře. Ryby, jaké jsou tady, se jen tak někde nevidí.
Potápíte se k nim?
Zatím jen šnorchluju, ale už jsme si s klukama říkali, že si uděláme potápěčský kurz.
Dostanete se v zimě na pár dní domů?
Koncem roku asi na šest dní. Přes Silvestra je krátká pauza, ale pak musím zpátky. Další zápas máme 21. ledna, liga skončí v dubnu a po ní začínají poháry.
