Hledáme jedenáctku dvacetiletí: V Čechách úderníkem a stachanovcem, v Itálii Grande Paolem

Z první trefy v nároďáku se mohl samým štěstím zalknout. Vždyť přišla na mistrovství Evropy a proti Itálii k tomu, vždyť mu otevřela cestu do jiného světa. Už nikoli turecké Galatasaray, které se o něho intenzívně zajímalo a dokonce jednalo v Praze, když ho Pavel Nedvěd na podzim pětadevadesátého roku vyřadil třemi góly z Poháru UEFA. Turci měli do 1. ledna složit dohodnutou částku a mladík z Letné byl jejich, jenže nakonec cukli, požadovaná suma za hráče bez jména a zkušeností se jim zdála příliš vysoká. Ba už ani Eindhoven, s nímž měl dokonce podepsanou smlouvu o smlouvě budoucí, se nestal jeho osudem.

Stačil jeden gól v základní skupině EURO 96 a před třiadvacetiletým Nedvědem se otevřely jiné dimenze. Český trenér v italském exilu Zdeněk Zeman ho bedlivě sledoval po celou dobu šampionátu a usoudil, že pro Serii A je to hráč jako stvořený. Samozřejmě v dresu jeho Lazia...

„Chtěl ho. Dino Zoff coby klubová legenda, pak trenér a nakonec jeden z klubových šéfů přidal své doporučení, takže jsme se na transferu dohodli. A na Eindhoven jsme žádný podraz nespáchali, protože jsme měli opravdu uzavřenou jen smlouvu o smlouvě budoucí," brání se i po letech tehdejší Nedvědův manažer Zdeněk Nehoda nařčení, že vyšší nabídka prostě brala.

Nebyl to však tehdy ani trochu jednoduchý přestup, neboť košickému magnátovi Alexandru Rezešovi, vlastnícímu v té době Spartu, bylo líto miliónů, které by měl poslat do Plzně. Při přestupu mladého Nedvěda na Letnou byla totiž ve smlouvě zakotvena klauzule, že na dalším přestupu budou Západočeši finančně participovat. Proto musela sparťanská akvizice nejprve na pár dnů do fotbalových Košic, které rodina Rezešů rovněž vlastnila, aby Plzeň neinkasovala nic.

„Po arbitráži ale peníze dostala, takže transakce vymyšlená Alexandrem Rezešem a mým někdejším reprezentačním spoluhráčem Bobbym Pollákem coby sportovním ředitelem tak docela nevyšla," myje si Nehoda ruce nad pozadím Nedvědova přestupu, který nadělal hodně zlé krve.

Hlavně v Plzni, kde ho trenér Josef Žaloudek objevil, vypiplal, připravil pro velký fotbal. Jasně, Nedvěd se vydřel a vypracoval hlavně sám. Při vojákování v pražské Dukle, stejně jako po přestupu na Letnou, kde toho musel spoustu překousnout. Třeba když mu sparťanský trenér Karol Dobiaš vpálil, že může být vůbec rád, že se vejde mezi šestnáct hráčů a vysedává na lavičce. A nakonec mu i na ní zabíral Nedvěd místo, takže ho dokonce poslal na tribunu. Dobiaš po letech vykládá, že to bylo všechno jinak, že "Méďa" dostal po třetím vyloučení během podzimu flastr a stejně nemohl měsíc hrát, takže na tribunu prostě musel. A přidává, že tím Nedvědovi vlastně pomohl, neboť jakmile ho po vypršení trestu zase postavil, začal hrát jako z partesu.

„Byl poctivý a na place cholerik, jakým jsem býval já. Nemusel jsem se na něho dívat, a přesto jsem věděl, že on jako jediný nic neošidí," vzpomíná na Nedvědovo působení v české lize Dobiaš.

Pravdou je, že odmalička byl Nedvěd fotbalovým fanatikem. Dokonce takovým, že ani nepostřehl, že ho trenér Dušan Uhrin v ligovém zápase Sparty v Hradci Králové vystřídal, když se zraněný svíjel za postranní čárou. Jen co ho doktor trochu pofoukal, vběhl zase na trávník, byť už tam místo něho běhal Michal Bílek.

„Příklad, kam až to s poctivostí, svědomitostí, obrovskou vůlí a motivací může dotáhnout fotbalista, který není v ničem nadprůměrný. Vím, o čem mluvím, protože já to byl, kdo si ho nakonec přivedl z Plzně na Spartu," nemíní někdejší kouč Sparty a trenér české reprezentace Dušan Uhrin nijak glorifikovat Grande Paola, což je přezdívka, kterou si Nedvěd za léta ve službách římského Lazia a poté hlavně turínského Juventusu vysloužil.

Ostatně, ani Nedvěd nikdy netajil, že zatímco jiní měli talent do samotného pánaboha, on znal jen dřinu. V Plzni, kde chtěl do trenéra Žaloudka i od dědy, který ho od nich ze Skalné vozil na tréninky, neustále slyšel, co dělá špatně a co by měl dělat jinak. Na Julisce, kde během vojákování zůstával i poté, co trénink Dukly už dávno skončil a běhal po tartanové dráze pořád dokola. Na Letné, kterou obíhal, dokud nezhasly reflektory. Proto mu začali říkat Úderník. Anebo také Stachanovec, neboť měli jeho tréninky za čiré bláznovství.

Jenže on chtěl Dobiašovi dokázat, že nepatří na lavičku, ale na plac. A Uhrinovi, který se ve Spartě něco navyčítal, že pořád jenom padá a nic nevydrží, chtěl pro změnu přesvědčit, že dovede rány schytávat i rozdávat.

Na domácí fotbalové scéně, kde získal se Spartou tři mistrovské tituly, to svedl, během italského angažmá pak vstoupil mezi legendy světového fotbalu.

„Je to člověk s obrovskými lidskými hodnotami, k němuž chovám obrovskou úctu, On, ať bude dělat cokoli, bude to dělat dobře," výstižně prohlásil věhlasný italský kouč Marcello Lippi, který vedl Nedvěda v Turíně, když Grande Paolo získal jako druhý český hráč v historii v roce 2003 Zlatý míč určený pro nejlepšího fotbalistu Evropy.

To už na Apeninském poloostrově zářil. Po pěti letech v římském Laziu, s nímž vyhrál nejen italský titul, ale v roce 1999 třeba i evropský Pohár vítězů pohárů a dvakrát i národní pohár, přestoupil do Juventusu Turín, kde zažíval nejslavnější léta kariéry. A nejen pro primáty a úspěchy,  které se Starou dámou pravidelně sbíral v Serii A i pohárové Evropě.

„Juventus je absolutní špička mezi všemi kluby světa a já v něm našel novou motivaci. Chce pořád vítězit a já také, v tom jsme si podobní. Byl jsem vždycky týmovým hráčem, který dával všechno, co v něm je, ve prospěch mužstva.

Když jsme hned po mém příchodu do Juventusu vyhráli Serii A a já zažíval na hřišti něco podobného, jako předtím v Římě, uvědomil jsem si, jak velkou rodinou Juventus je. Od nejvyšších šéfů až po fanoušky. Proto za všechny své úspěchy, za Zlatý míč i tituly a primáty vděčím Juventusu," přiznával Pavel Nedvěd, když se poslední květnovou neděli roku 2009 loučil s kariérou.

Tak trochu symbolicky v duelu Juventusu s Laziem. Po třinácti sezónách v italských službách. Po osmnácti letech velké fotbalové kariéry lemované prvním ligovým zápasem v barvách kdysi tak slavné, ale na podzim jedenadevadesátého roku už jen skomírající a na zašlý lesk pouze vzpomínající pražské Dukly, a posledním v dresu ještě věhlasnějšího a sedmadvaceti tituly a nespočetnými evropskými trofejemi dekorovaného turínského Juventusu.

Však také byli u vytržení všichni, když po čtyřiaosmdesáti minutách z trávníku blonďatý idol naposledy zamával tribunám. Definitivně. Napořád.

A slzavým údolím si procházeli spolu s ním. Manželka Ivana s dětmi na tribuně. Dvacet tisíc fanoušků v ochozech Olympijského stadiónu. Milióny dalších u obrazovek v Itálii i po celé Evropě.

„V žádném slzavém údolí jsem neskončil. Ty slzy při odchodu z trávníku vyvolalo loučení. Vidět ženu, jak brečí. Děti Ivanku a Pavlíka, které mně přišly naposledy zamávat, i když malý Pavlík si moc přál, abych hrál dál.

Spoluhráče, kteří do poslední chvíle nevěřili, že to s odchodem myslím doopravdy, takže gólmanem Gigi Buffonem počínaje a kapitánem Del Pierem konče mě přemlouvali, abych alespoň ještě sezónu vydržel. Smáli se, žertovali, do jednoho tvrdili, že bez fotbalu prostě nevydržím a do čtvrt roku mě najdou oběšeného na větvi nějakého stromu tady u nás v La Mandrii.

Přelétnout pohledem naposledy ochozy plné fanoušků, kteří mě přišli z fotbalové scény vyprovodit a na transparentech mi říkali Sbohem a díky současně.

Procházet špalírem, který mi spoluhráči vytvořili. Držet zarámovaný dres Juve s číslem 327, což byl přesně počet zápasů, jež jsem v černobílých barvách dresu odehrálo.

To mě rozhodilo. Z toho jsem byl vykolejený a musel jsem se hodně držet, abych nebrečel také," vzpomíná největší postava českého fotbalu posledních desetiletí na loučení s kariérou a Juventusem, v jehož ředitelském křesle teď sedí.