Článek
Po jedenácti letech v cizině jste už čtyři měsíce doma. Doprovázely tuto změnu problémy?
Žádný problém v tom nebyl. Česko mám pořád rád, mám tu spoustu známých, kamarádů a na Valašsku rodinu. Domů jsem se těšil.
Narazil jste na něco, co vás cvrnklo do nosu, protože to tu nebylo, když jste odcházel?
Ne, nic takového jsem nezaznamenal. S domovem jsem totiž kontakt nikdy neztratil. Při každé možné příležitosti jsem se vracel, abych pobyl s našimi na Valašsku a později s rodinou taky tam nebo v Praze. Proto mě nic nemohlo překvapit.
Na co jste se nejvíce těšil?
Na skvělou českou fotbalovou kabinu, kde je plno srandy. Taková nikde ve světě není. Chodit s klukama na oběd, na kávu, to mám rád. A taky jsem se těšil na spoustu kamarádů a známých v Ostravě, které mám od doby, kdy jsem tady dospíval. Těšil jsem se na všechno, co jsem venku neměl. Samozřejmě i na českou kuchyni.
Jaké to bylo pro rodinu, tedy pro manželku a syny, když jste se vrátili?
Děti změnu nijak neprožívají. Pořád jsou s maminkou, akorát starší syn nechodí do anglické školky, ale do české. Návrat domů ale přivítala manželka. V cizině byla často se syny sama, protože já měl fotbal. Já si mohl pokecat s klukama z mančaftu, ale ona neměla s kým. Poslední čtyři měsíce jsou pro ni vysvobozením. Je zpátky mezi kamarádkami a známými, s nimiž si může u kávičky poklábosit a prožít správný babinec.
Fotbalista má kočovný život. Berete to jako nutné zlo?
Vůbec ne. Naopak, poznávat různé kultury, nové lidi, je strašně pěkné. Pět let jsem žil v Anglii, rok ve Francii a téměř pět let v Turecku. Já v tom vidím kus dobrodružství. Samozřejmě stěhování, zařizování bydlení je otrava, ale dá se to zvládnout.
Co je pro vás navěky nezapomenutelné, když se řekne Anglie?
Fotbal a FC Liverpool. Který mladý fotbalista by nesnil o tom zahrát si v Anglii. Mně se to povedlo ve dvaceti letech a hned za Liverpool!
Jakou asociaci ve vás vyvolá Francie?
Život v klidu, žádný shon a žádné nervy. K tomu dobré jídlo a dobré pití.
A Turecko?
Krásných pět let. Když jsem do Galatasaraye Istanbul přestoupil, tak jsem se trochu bál. Věděl jsem o špatných zkušenostech Horviho (Pavel Horváth) a Hajncíka (Marek Heinz). Oba se zklamaní po půl roce vrátili. Já ale na Turecko nedám dopustit. Ve všech směrech se mi zamlouvalo. Lidi a život v Istanbulu, to bylo jedním slovem fantastické. Samozřejmě vždycky se mi vybaví fanatismus Turků pro fotbal. I to jsem obdivoval.
Spekuluje se, že jednou z možností, kde byste mohl strávit příští sezónu, je arabský svět. Vzal byste tam s sebou rodinu?
Určitě ano. Nedokážu si představit, že bych šel někam sám.
Jaký jste táta?
Teď vám můžu říct cokoliv, ale správnou odpověď dá až čas. Až kluky vychovám. Snažím se být přísný otec a kluky vést stejně, jak vedl můj táta mě. Je mým vzorem. Naši mě vychovali dobře. Co praktikovali oni na mně, to by mělo platit i na mé syny. Ve výchově musejí fungovat mantinely. Bez nich to nejde.
U dětí, jejichž rodiče nemají problém s penězi, je nebezpečí, že dostanou, nač si vzpomenou, a to pro jejich život může být špatně. Víte to?
Samozřejmě že to vím. Když někam jdeme a starší syn Patrik něco uvidí a hned to chce, tak to nedostane. Kdybych povolil, to by se mnou za dva roky cvičil tak, že bych se nestačil divit. I dítě si musí všechno zasloužit. Já dárky dávám k narozeninám, k svátku a k Vánocům. Pravda ale je, že manželka rozmazlovací autíčka občas koupí. (směje se)
Dokážete se o děti postarat sám, bez manželky?
Bez problémů. Klukům připravím jídlo, hraju si s nima, dohlédnu na hygienu a dám je spát. Nedávno jsme si s Patrikem udělali pánskou jízdu na týden do Dubaje. Malý syn zůstal s maminkou doma.
Dáte si už s Patrikem na zahradě fotbálek?
To víte, že jo. Na zahradě, na cestě u baráku i na hřišti. Kopali jsme i v obýváku a já jsem říkal, že když se něco rozbije balónem, tak to nevadí. (smích) Samozřejmě to bylo v žertu. Patrika fotbal baví, už dostal i první kopačky.
Povedete kluky ke sportu a budete je tlačit, aby za každou cenu sportovali, nebo tomu dáte volný průběh?
Já věnuju devadesát procent času sportu. Ať už aktivně, nebo pasivně jako divák. Tím je dáno, že i moji synové budou sportu blízko. Pokud je bude bavit, tak je v tom budu podporovat. Pokud je bude bavit hra na flétnu, tak budou mít moji podporu také. Nic nebudu lámat přes koleno.
V pořadu Jana Krause jste řekl, byste ještě rád holčičku. Rozšíří se rodina? Uvažujete o tom?
Já bych chtěl, ale asi je ještě brzy. Kluci jsou malí, paní má s nima pořád velký zápřah. Moc se jí do toho nechce. Uvidíme, až kluci povyrostou, třeba se pak rodina ještě rozšíří.
Jste kluk z Vigantic. Uvažujete o tom, že jednou se tam usadíte nastálo, nebo už vyhrála Praha?
V tomhle směru rozhodnuto není. Zatím máme základnu v Praze, na Valašsko jezdíme, jak je to jen možné. Taky se může stát, že se nám zalíbí někde venku a zůstaneme tam. (úsměv)
Jak Milan Baroš nejlíp zrelaxuje, když chce na chvíli pustit fotbal z hlavy?
V Turecku hodně s dětmi. Přijdete domů a ony vám hned myšlenky změní. V Ostravě je to trochu jinak. Jsem tady sám, rodina za mnou dojíždí. Rád si zajdu do kina nebo s přáteli na kafe. Ale nějaké počítačové hry, to ne. Z těch jsem už vyrostl.
Jste typ hráče, který hltá fotbal i v televizi?
V televizi jedině Ligu mistrů nebo atraktivní mezistátní zápas. Na českou ligu se nedívám skoro vůbec. Ze zahraničních mě baví akorát anglická, ale televizní kanál, který ji vysílá, v Ostravě nemám.
Musíte si jako profesionální fotbalista dávat pozor na to, co jíte, nebo můžete sníst, co chcete, a nepřiberete?
Bohužel jsem ten typ, který snadno nabírá na váze. Takže se musím hlídat. Ale problém s tím nemám. Za jedenáct let, co jsem byl venku, jsem se naučil stravu korigovat. Vím, co jíst, abych nepřibral, a kdy si můžu dovolit knedlík a omáčku. Mám to vychytané.
Co z české kuchyně máte na talíři nejradši?
Řízek s bramborovým salátem, kačenu se zelím, ale i králíka a svíčkovou.
Jakmile zjistíte, že kil přibývá, musíte začít jíst něco, co vám nechutná?
Mě vychoval internát, já jsem zvyklý jíst všecko. Moderní zdravá strava mi problém nedělá. Mám rád těstoviny, saláty, lehké maso.
Cítíte se jako celebrita?
Teď jste mě zaskočili. (chvíli přemýšlí) Myslím, že celebrita nejsem, i když hodně lidí mě poznává, vědí, kdo jsem. Cítím se jako známý sportovec, známý fotbalista. A celebrita? Tou jsou u mě zpěváci a herci, kteří chodí po večírcích. Já ne, já je nevyhledávám.
Vadí vám, že se k vám cizí lidé hlásí?
S tím se člověk musí naučit žít. A pak – je přece spousta lidí, kteří to v tomto směru mají těžší než já.
V Ostravě vás lidé poznávají i podle černého ferrari, v němž jezdíte. Někoho může zajímat, jestli se s ním dá jezdit a dodržovat pravidla silničního provozu.
Ale dá. Pravda je, že dřív jsem za volantem řádil a jezdil rychle. Už jsem z toho ale vyrostl. To auto si užívám a nejezdím rychle jen pro to, abych machroval. Poslechnu si motor, odpočinu si, v autě na fotbal nemyslím.
Dá se ve ferrari kochat jízdou při rychlosti sto deset?
Dá, určitě se dá. Ferrari není o tom, aby jeho řidič nutně jezdil rychle. Když budu chtít vyzkoušet, co ten vůz dokáže, tak si zaplatím okruh a na něm se vyblbnu. Mám dvě děti, jsem dospělejší, nechci se rozsekat v autě.
Kolik pokut jste už platil kvůli rychlé jízdě?
Zatím žádnou.
Jaké ještě máte plány ve fotbale?
Teď bych chtěl ještě dva roky hrát v zahraničí.
V říjnu vám bude dvaatřicet a kariéra fotbalisty není věčná. Uvažujete, co budete dělat, až skončíte? Láká vás být trenérem?
To určitě ne. Až s fotbalem skončím, tak budu hodně cestovat. Spoustu zemí jsem už navštívil, ale jako fotbalista jsem v nich poznal akorát stadión a hotel. Chtěl bych rodině vynahradit to, co jsme neměli. To bude trvat možná dva roky a třeba i déle. A pak? Uvidím. Pořád je to ještě daleko.
