Rubriky:

Ostatní

Brückner tentokrát dojetí neskrýval. A to mu manželka tvrdila, že se legendou stal jen proto, aby už dal pokoj

4. března 2014 16:22 - Praha

Na city si nikdy nepotrpěl. O pocitech dokonce prohlašoval, že do fotbalu nepatří. Na pódiu pražského Žofína se jim přesto olomoucký doyen Karel Brückner neubránil... „Nikdy jsem si nepomyslel, že se ocitnu v tak elitní společnosti. Asi jsem mezi ni vstoupil za vytrvalost, houževnatost a trochu i neodbytnost,“ doznával s neskrývaným dojetím, pro něho naprosto nezvyklým, když ho uváděli do Síně slávy českého fotbalu po bok Masopusta, Kvašňáka, Panenky, Viktora, Bicana nebo stříbrné jedenáctky z Chile.

 

Vlastimil Vacek, Právo

Ceremonie v oblibě nemá. Na všelijaké oficiality má teprve svůj názor. Když ho počtvrté, popáté a před sedmi lety pak i pošesté vyhlašovali Trenérem roku a pokaždé mu vrazili do rukou zelenou skleněnou vázu, aby si ji snad vystavil ve svém olomouckém útočišti v tribuně Androva stadiónu, s jemným sarkasmem sobě vlastním zahlásil: „Takových si u nás naproti ve vietnamské  tržnici koupím za pár korun tucet."

S Vrbou vyprodali i kino v Týnci

Tentokrát mu předávali prťavou skleněnou plastiku s fotbalovým míčem, ale dojali ho náramně. Po šesti letech byl zase na scéně. Ve svitu reflektorů a televizních kamer. V záplavě blesků fotoaparátů. V centru pozornosti.

„Ale v té já jsem pořád. Třeba před Vánoci jsme s Petrem Uličným, Leošem Kalvodou a Pavlem Vrbou vyprodali kino ve Velkém Týnci, když jsme tam přijeli na besedu," sršel trenérský matador humorem, jenž měl zamaskovat dojetí, jemuž se marně bránil.

„A to mi doma manželka říkala, že mně cenu dávají jen proto, abych se stal legendou, dal už konečně pokoj a nijak se neangažoval," dokonce prozrazoval, co před cestou do Prahy také uslyšel.

Manželka ho zase prohlédla

Výjimečný okamžik, kdy nechal nahlédnout do svého soukromí. Málokdy ho za čtyřicet let prožitých na trenérských lavičkách klubových i reprezentačních celků poodhalil. Jen čas od času učinil výjimku... To když třeba po vítězství nad Německem na evropském šampionátu v Portugalsku od manželky slyšel: ,Ty, Karle, že si postavil béčko záměrně, aby ses mohl chlubit, že si prvním trenérem na světě, který Němce porazil s rezervou?´

Prokoukla ho, to se ví, i když se jí snažil namluvit, že jiné zbytí neměl, protože několik hráčů bylo distancovaných, jiní se ocitli v karetním ohrožení, někteří byli zranění a další prostě unavení. A to přitom na fotbal ani nemusela chodit.

Tentokrát zřejmě ani ona netušila, jak manžela uvedení do Síně slávy pohltí. I citově, neboť vedle miniaturní plastiky dostal od houslového virtuosa Jaroslava Svěceného skladbu složenou výhradně pro něho. Fotbalového virtuosa. Milovníka vážné hudby. Trenérského mága, který se z poklidného důchodu zase vrátil do fotbalového dění, neboť v čtyřiasedmdesáti letech jeho svodům odolat prostě nemohl. Natož aby snad pomyslel, že jako legenda už nemá zapotřebí se angažovat.

Přestal být důchodcem na plný úvazek

„Nabouralo mi to sice navyklý režim, neboť už nejsem důchodcem na plný úvazek. Byl jsem navyklý spát do dvanácti, pak do půl jedné snídat, dojít pro vnučky a udělat nějaké domácí práce. Třeba vyměnit žárovku nebo baterie v ovladači k televizi. Teď to byl přece jen trochu fofr," doznával dobře naladěný kouč, který začal u české reprezentace působit jako poradce, či chcete-li konzultant, trenéra Pavla Vrba.

„Ale to je jen taková maličká rolička, kterou netřeba zveličovat. Jen prostě předávám zkušenosti, jež jsem za léta nasbíral a kterých by bylo škoda nevyužít. Zkušenosti, podnět, myšlenku. Dál se naše spolupráce rozvine sama," bránil se slovům o comebacku.

Mladý se cítí pořád

Bylo ale na něm patrné, jak ožil. Trochu z předchozích chvil slávy a bouřlivého aplausu, jehož se mu od plného Žofína dostalo, ještě víc z návratu mezi mladé hráče, s nimiž prožil celý život a které bytostně potřebuje.

„Je to možná troufalost, ale já se cítím mladý pořád, takže zase až natolik omlazovat nepotřebuji. A restartovat se na reprezentaci zase až takový problém nebude," ujišťoval  Brückner, od pondělí muž v Síni slávy českého fotbalu s pořadovým číslem devět.

„Nemám rád formality, málokdy jsem dojatý, protože se podobným pocitům bráním. Ale ta chvíle byla skutečně silná. Nemá smyslu ji srovnávat se vzpomínaným zápasem s Němci nebo snad s Nizozemci, protože úžasné byly celé ty roky u reprezentace a trénování vůbec."

Zdeněk Pavlis, Sport.cz

Zrušit


Časová osa: Ostatní

Filtr článků - Ostatní