Raději zase za bídáka, než zažít sedmigólový debakl, přiznával brankář Júlio César

Gólman Júlio César zkoušel najít vysvětlení první. A dokonce na žádost Scolariho asistenta Carlose Alberta Parreiry, který před dvaceti lety dovedl Brazílii k titulu mistrů světa. Samo sebou, že to musel být on, protože je ze všech Brazilců nejzkušenější.

"Je složité vysvětlit nevysvětlitelné. Mohu udělat jediné - omluvit se všem brazilským lidem," kál se stejně jako ostatní. „Díky vám. Byli jste fantastičtí, jak jste nás povzbuzovali od první chvíle až doteď. Jsme smutní stejně jako vy. Vraťme se proto do našich domovů, ke svým rodinám, do objetí svých nejbližších," padala z něj melodramaticky znějící omluva, z níž ale zároveň zněla obrovská upřímnost.

A také doznání, že domácí tým na Němce v úterním večeru prostě neměl. „Musíme si uvědomit, že oni spolu hrají šest, osm let. Dvakrát se na předchozích šampionátech dostali do semifinále, nasbírali zkušenosti z velkých zápasů, o nichž se nám nezdá, mají ve svém středu hráče, jejichž starty v národním týmu jdou ke stovce. Musíme k nim cítit pokoru a respekt - oni si postup do finále zasloužili," přiznával Júlio César.

Sedmibrankový příděl ho pochopitelně strašil, protože podobnou potupu mezi tyčemi v reprezentační kariéře nezažil. „Raději bych, abychom prohráli 0:1 po mé chybě, než prohrát 1:7," připomněl svou minelu na předchozím mistrovství světa v Jiihoafrické republice, která stála Brazilce prohru ve čtvrtfinále s Nizozemci a následně vyřazení.

Júlio César kvůli ní po čtyři roky trpěl, stal se pro Brazílii vyvrhelem, ba přímo bídákem, ale po naprosté devastaci od Němců by klidně měnil.

„Teď jen děkuji Bohu za to, že jsem dostal šanci hrát mistrovství světa v mé rodné zemi. Pracoval jsem na tom po celé čtyři roky a chtěl jsem odejít s hlavou vztyčenou," přiznával gólman brazilské reprezentace a netajil se vírou v lepší dny příští. „Náš tým je ale pořád silný. Hráči se naučí zvednout hlavu."