Ivánek a Cinknuté jaro? To by nebylo dobré, vysvětluje Horník, proč padla spolupráce s Peltou

Nerad se k tomu vracím. Bylo toho řečeno a napsáno hodně. To, co se stalo, byla moje velká chyba. Užil jsem si dost a moje rodina tím trpěla také. Tresty od soudu i disciplinárky jsem si odpykal. Už se k té kauze vracet nechci. Zaplatil jsem za ni dost.

Před minulostí rozhodně neutíkám. Stalo se to. Jak jsem řekl, odpykal jsem si trest, tím to skončilo. I když některá média to pořád připomínají, kdykoliv se objeví moje jméno. Jsou lidé, kteří ukradli miliardy, ví se to a nikdo je nevláčí a dokola to po letech neomílá. A jde o víc. Ano, jak jsem už kdysi řekl, jel jsem na červenou a dostal za to trest. Nic jsem ale nikomu neukradl, nikoho ani nezabil. Ublížil jsem fotbalu, to ano. A nejvíc sám sobě. Dívám se dopředu. Chci dělat co nejlépe práci, která mě baví.

Nepřemýšlel jsem o tom. Byla taková doba. Do telefonu jsem mluvil, jak jsem byl zvyklý. Hovořil jsem svým žargonem, který není zrovna vybroušený, a používal jsem svoje výrazy a nadsázku. Kolikrát jsem říkal nesmysly. A dopadlo to, jak to dopadlo.

Každý jsme nějaký a máme nějakou povahu. Nikdo nejsme ani svatý, ale ani ďábel. Opravdu mě tenkrát mrzelo, že jsem fotbal svojí blbostí poškodil a sám přišel o to, co jsem měl rád. Udělal jsem chybu, věděl jsem, že nemá smysl zapírat nebo se nějak vykrucovat. Celý život jsem byl spojený s fotbalem. Dlouho jsem ho hrál, začal jsem funkcionařit v krajském přeboru. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl dělat profesionální fotbal. S Viktorkou Žižkov jsme se probojovali do první ligy. Pracoval jsem i ve Spartě, kde jsem zažil Ligu mistrů. O to všechno jsem svojí hloupostí přišel.

Upřímně, dodnes jsem ji neviděl. Samozřejmě jsem slyšel, jak se o ní lidé baví, ale neměl jsem potřebu ji vidět. Vzhledem k tomu, že to byl koktejl smíchaný ze spousty věcí, z nichž se mě některé ani netýkaly, neměl jsem chuť. A přiznám, že ani odvahu to vidět a slyšet.

Milan byl můj velmi dobrý kamarád už dávno předtím, než se stal místopředsedou svazu a šéfem komise rozhodčích. Spojoval nás fotbal od doby, kdy Milan hrál za Vyšehrad a pak dělal sekretáře v Dukle Tachov, za kterou jsem na vojně kopal. Znali jsme se opravdu hodně dlouho. Bylo by smutné, abychom nebyli kamarádi v době, kdy byl ve vysoké svazové funkci. Později jsme byli oba potrestaní disciplinárkou, on souzen nikdy nebyl. Ze svých postů jsme odešli. Dnes už nejsme v tak intenzívním kontaktu, ale tak jednou za dva měsíce si dáme kafe a povídáme si o fotbale obecně. Minulostí se nezabýváme. Já se vrátil na Žižkov, Milan pracuje jako makléř u jedné realitní kanceláře.

Chtěl jsem se vrátit. I po té ráně jsem pořád věřil, že se mi to podaří alespoň na nějaké nižší úrovni. Jak jsem řekl, fotbal je můj život. Chodil jsem na něj pořád, na fotbal jsem nezanevřel, ten za můj problém nemohl. Nechodil jsem hlavním vchodem a už vůbec ne do VIP prostor. Ale viděl jsem téměř všechna domácí utkání Viktorky, navštěvoval jsem i jiné stadióny.

Byl jsem tam tři čtvrtě roku. Chtěl jsem pomoci chomutovskému manažerovi Jirkovi Zárubovi, který mi dal nabídku ke spolupráci. Byli na padáka, někde třetí od konce, ale skončili jsme nakonec pátí. Jenže mě tam někteří brali jako naplaveninu, Pražáka, který do toho nebude mluvit. Jezdil jsem do Chomutova z Prahy denně, za svoje. Nebylo to o penězích. Byl jsem rád, že zase můžu dělat fotbal. Když jsem pak nemohl realizovat věci, které jsme měli připravené, abychom hráli důstojnější roli, odešel jsem.

To je pravda. S Mirkem Peltou máme také léta dobrý vztah, i když jsme v klubech byli rivalové. On o mě měl zájem a mně by se to líbilo, ale... Dovedete si představit, co by se v médiích strhlo při spojení Pelta–Horník? Můj Ivánek, jeho Cinknuté jaro... Míra i já jsme to zvážili a řekli si, že by to nebylo dobré pro něho, ale ani pro klub.

Moc mě to potěšilo. Viktorka má historii. Už jsem říkal, že jsem na ni chodil a viděl možná pětadevadesát procent jejích domácích zápasů. Je to klub mého srdce. Hrál jsem tady fotbal od žáků, pár zápasů jsem odkopal i ve druhé lize dospělých. Jako manažer jsem s ní postoupil do první ligy, vyhrál domácí pohár a hráli jsme i ten evropský. Pořád tu bylo hodně lidí, které jsem znal z předchozího působení. Když nabídka přišla, dlouho jsem o ní nepřemýšlel. Pro mě to byla nabídka, kterou jsem nemohl odmítnout.

V jejím úvodu jsme jednu chvíli i vedli, ale jsem realista. Nemáme zatím mužstvo s prvoligovými ambicemi. Jeho vybudování potřebuje čas. Třetí příčku beru, protože chceme hrát v horních patrech tabulky a bavit diváky fotbalem.